Obsah mého magisterského studia, jak jsem již uvedl v přihlášce, na jejímž základě jsem byl pro toto studium přijat, se týká práce se subtilními materiály. Mohlo by se zdát, že jsem začal experimentovat v nové oblasti, ale ve skutečnosti je vyústění do subtilní sféry tím nejpřirozenějším posunem v mé "tvorbě s malým T". Malé T proto, že výraz "tvorba" nepoužívám v pravém slova smyslu, ale spíše jako krycí název pro určité vědomé procesy, které záměrně vyvolávám. Tyto procesy mají podobu malby, akce, zpěvu a dalších prázdných forem, na jejichž pozadí však stojí proměna, nebo spíše přeskupení, rošáda v subtilním poli.
Jednou v minulosti jsem se ocitl v situaci, kdy jsem byl na tom špatně se zdravím. Byla ke mě povolána žena, údajně se schopností ozdravující masáže. Ležíce v dusné zapáchající místnosti jsem přijal její návštěvu v očekávání doteku jejích dlaní. Žena však zůstala stát několik minut bez pohnutí u dveří. Když jsem se dožadoval vysvětlení, bylo mi řečeno že se ona již nemusí dotýkat, fyzický dotek je jen nižším stupněm jejího umění. Nemohu s jistotou říci, že se mi po její návštěvě nějak zvlášť ulevilo - nejlépe se pak osvědčil mokrý hadr přes hlavu. Důležitá je však na tomto příběhu podobnost s posunem mé tvorby do subtilního pole. Pokuste se mě vnímat jako pokročilého tvůrce, který již nepracuje na poli fyzickém. Kdyby vám to činilo potíže, mohu vřele doporučit mokrý hadr na hlavu.
Krok z fyzického do subtilního pole je překvapivě malý. Jen opatrně, pozorně odkládáme to fyzické, přičemž podržíme vše ostatní, nepřetrháme žádné proudy. Je to jen pozorný a citlivý řez skalpelem, osvobození mušky z pavučiny, aniž bychom narušili síť nebo muší křídla. Ostatně na síti záleží méně, než na mouše. Moucha je ta živá a symbolizuje v našem případě subtilní tvorbu, pavoučí síť je materie, z které se osvobozujeme. A vida - co zjišťujeme!! Moucha se mimo pavoučí síť pohybuje mnohem lépe a volněji.
Jak dát mouše ten správný směr?
Do chvíle, než jsme zcela opustili fyzické pole, pomáhala nám síť k tomu, abychom mouchu udrželi na námi určeném místě. Často se také stalo, že se moucha chytila náhodně a my jsme pak její zajetí prezentovali jako svůj záměr. Když však nyní moucha je prosta pout, pohybuje se nekontrolovaně sem a tam a jakmile na ni zaměříme pozornost, přelétá na jiné místo. Někdy sedí a mne si nohy a oči. A i když takto setrvává na místě a mne si nohy a oči, nemá to žádnou souvislost s tím, že ji pozorujeme, jenom si zrovna mne nohy a oči. Nemáme zkrátka žádnou kontrolu. Dochází nám, že jsme ani ve fyzickém poli nic neovlivňovali, jen jsme drželi něco nevlastního v zajetí. Existuje jen jediná možnost, jak dát mouše správný směr - být mouchou. Jsme to my sami, kdo se musí osvobodit ze zajetí sítě a vzlétnout. Fyzické pole nám poskytuje mnoho zkušeností, které využívat jen pro rozmar je mrhání jejich skutečnou silou. Jejich pravá síla je ve schopnosti se od fyzického pole oprostit.
Který směr je ten správný?
Kdyby fungovala geometrie tak, jak nás ji učili ve škole, bylo by to jednoduché. Sestrojili bychom přímku protínající pár bodů na cestě z fyzického pole do subtilního a polopřímka od posledního subtilního bodu směrem do subtilní sféry by určovala další směr. Jenže je to jinak. Stačí se podívat na čajovou lžičku ve skleničce s vodou a je to jasné. Vesmír se zakřivuje a ačkoli je lžička rovná, svádí nás víra v její rovnost na scestí. S přechodem tvorby do subtilního pole se taky něco láme. Ta přímka, kterou jsme narýsovali je podfuk. Láme se především vnímání samotného smyslu a funkce tvorby. Dříve se mohlo zdát, že dobrým znamením úspěšné tvorby je její dobrá viditelnost. Dobré dílo bylo vidět, neztratilo se mezi množstvím dalších děl. Jestliže jsme tomuto příliš věřili, může nás skutečnost v subtilním poli pěkně zaskočit. Často je totiž výsadou subtilní tvorby právě to, že není vidět. Dále zde přichází k poslednímu soudu sama postava tvůrce. Dříve podstatná složka uměleckého díla, nyní něco nepodstatného, ještě lépe přímo neosobního. Pozor - neosobního ne v tom smyslu jako sterilního a chladného. Utlumení osobních prvků v tvorbě na subtilním poli otevírá širší a nezaujatý prostor pro samotný dopad skutku.
Subtilní dílo je tak jemná záležitost, že pokud ho divák dokáže vědomě vnímat, je toto vnímání zpravidla velice intimní záležitostí a odehrává se v něm samotném. Přítomnost konkrétního tvůrce, postavy původce - iniciátora procesu, nebo vůbec vědomí jeho existence, může vnímání díla narušit nebo omezit. V divákovi se totiž velmi snadno utvoří klamné a zavádějící asociace a souvislosti, začne dílo posuzovat a limitovat v závislosti na způsobu vnímání tvůrce, průzračný subtilní obraz se tímto zakalí. Navíc postava tvůrce je většinou vnímána skrze fyzické pole, které, jak jsme se již zmínili, není totožné s polem subtilním.
Tvorba v subtilním poli klade na tvůrce vyšší nároky v pozornosti a citlivosti. Je třeba přivyknout na rozdílné zákony. Naučený krok toliko aplikovaný v poli fyzickém může v poli subtilním dopadnout jako krkolomný skok s těžkým pádem. Tento rozdíl můžeme přirovnat k přistání člověka na planetě s výrazně menší gravitací. V subtilním poli je příliš snadné zabrousit do extrémních poloh a vytvářet nesnesitelné napětí. To je ale známka necitelnosti. Uměním je naučit se plynulému pohybu a vysílat právě tolik energie, kolik je potřeba. Dále je nezbytně nutné nenechat vyrůst egu, neboli osobní postavě tvůrce pocházejícího z fyzického pole. Přenášení fyzických prvků do subtilního pole bez patřičné konverze je mícháním dvou zcela odlišných kontextů a substancí a toto rozštěpení může způsobit těžkou schizofrenii a destruktivní události, které se v závěru otáčí proti tvůrci samému.
Nebezpečné na růstu ega v subtilním poli je, že je těžké ho rozpoznat, protože ego přejímá kontrolu nad skutečným čistým vnímáním a filtruje ho podle svých potřeb. Proto se negativní dopady tohoto bujícího egoistického nádoru vyjeví často až později, kdy už jsou roztroušeny metastáze. Jediný účinný lék v tomto stádiu je opravdové uvědomění, nepocházející z ega. Na základě tohoto uvědomění se může spustit léčba, při které lze aplikovat nástroje z různých duchovních nauk. Velice účinná a úderná je mantra-džapa, jejíž formuli můžeme přímo zaměřit na rozdrcení egoistické postavy, která vzklíčila na jinak úrodném a čistém subtilním poli. Ego se na tomto poli může jevit jako bezvýznamná, o něco větší květinka, ale její kořeny prorůstají půdou zaplavující rychlostí. To vysvětluje proč z okolí této rostliny záhadně mizí ostatní flóra. Správná mantra-džapa (nebo jiná individuální technika) je tedy namířena na kořeny věcí, nikoli až na jejich důsledky. Není překvapením, že po celý proces léčby se ego snaží převzít kontrolu a odvést pozornost růným hodnocením a umělými pocity, simulujícími duchovní prožitky. Zde už není co doporučit, jen koncentraci, praxi a pravé úsilí. Ale pozor, toto úsilí nesmí pocházet z ega, protože takové úsilí je falešné, snaží se nás jen uchlácholit pocitem, že něco opravdu děláme a o něco usilujeme. Na tyto falešné impulsy ega ani nijak nereagujeme, případný výsměch nebo jiná ekvivalentní reakce by jen umožnila egu svůj projev a chopení se moci. Chováme se jako v přítomnosti exhibujícího umělce, který nám nemá co nabídnout, ale přesto se za každou cenu snaží upoutat naší pozornost. Pozornost tomuto zloději nevěnujeme.
Výčet dalších zlodějů pozornosti by vydal na celou knihu, ale touto univerzální knihou může každý listovat, pokud bude pozorně usilovat o udržení pozornosti. Zajímavé by bylo uvést výběr těch zlodějů pozornosti, kteří ovlivňují náš pohled na konkrétní umělecké dílo, nebo na jakýkoli další předmět, ať je již poznamenán pojmem "umění" či nikoli. Tato kapitola však patří až do mé diplomové práce "O umění", zde by právě jen odvedla pozornost od samotné obhajoby.
My se teď vrátíme k průchodu mezi fyzickou a subtilní rovinou. Vysvětlili jsme si, že nelze přenášet prvky z fyzické roviny do subtilní. Opačným směrem je však cesta otevřená. Proto také mohou vznikat díla na fyzické úrovni, která obsahují jádro z roviny subtilní. Princip tohoto jednosměrného provozu krásně ilustruje následující příběh, který se přihodil v mém rodném městě:
Na kopci zvaném "Mosná hora", stojícím nad Litoměřicemi, je spousta dobře skrytých cestiček mezi starými listnatými i jehličnatými stromy a křovinami. Vhodné to místo pro milence, nebo osamělá individua, která se chtějí na chvíli ukrýt před městem. O tomto místě také věděla jedna mladá slečna, toho času ještě školou povinná, jež ve městě skrývala svoji bující touhu něco si strčit do piče. Jednoho teplého odpoledne po škole zabloudila jakoby náhodou tato slečna mezi stromy na Mosné hoře a tíha jejích myšlenek zvrátila dívčin pohled na krásnou dlouhou šišku u jejích nohou. Její roztoužená bujará stehna se jakoby sama od sebe rozevřela a naplnila celou Mosnou horu zralou vůní vlhké panny. Vše trvalo jen okamžik, šiška vklouzla do mokré piče jako .... prostě jako falus do piče, lepší přirovnání neexistuje .... dívka vydechla vzdech, při němž se rozpraskaly pučící pupeny a rázem přilákaly roje hladového hmyzu, který svými sosáky dlabal z nabízejících se pórů čerstvý pyl. Leč radost přírody jak je krásná, tak je i bolestná, a další vzdechy ubohé dívčiny měly poněkud jiný tón - tón žalu a bolesti. Smrková šiška má totiž lupeny řazené směrem ke špičce, což způsobuje hladký pohyb skulinou v jednom směru, v opačném se však zpříčí. Panna tak nejen přišla o panenství, ale i o vědomí a procitla přírodě vzdálená až ve sterilním prostředí nemocničního pokoje.
Vagína uvedené dámy nám nádherně ilustruje fyzickou sféru, šiška je subtilním dílem dosahujícím fyzické roviny. Veškerý pohyb ven z vagíny - z fyzické roviny do subtilní, způsobuje jen krev a bolesti. To manifestuje i samotná menstruace. Tu má žena počínaje Evou za trest, že nerespektovala nadřazenost subtilního nad fyzickým a skrze jablko chtěla ovládnout subtilní sféru. Stejná hloupost se honila hlavou jednomu mému kamarádovi ze základní školy. Objevil kdesi grafologickou příručku a vyčetl z ní, že podle písma se pozná povaha člověka. Došel tedy k závěru, že se naučí psát takovým způsobem, který odpovídá požadovanému charakteru, kterého chce dosáhnout a tímto se skutečně promění. Bohužel ani Eva ani můj kamarád si neuvědomili, že zde platí princip jednosměrného provozu.
Přichází otázka:
"Proč setrvávat v subtilní poloze bez fyzického výstupu?"
Alegorická odpověď odkazující se na model s vagínou by mohla znít:
"Protože sex není to nejdůležitější, důležitá je láska."
Setrvání v subtilní poloze není podmínka, kterou si kladu, ale jakýsi pocit nutnosti tuto polohu více prozkoumat a naučit se v ní pohybovat bez závislosti na fyzické rovině. Jsem přesvědčený, že subtilní dílo má hodnotu již dříve, než se vyjeví ve fyzickém projevu. Navíc realizace fyzických děl je náročná na prostor a finance, přičemž ani jednoho se mi nedostává. Vnímám tedy i tuto svou životní situaci jako výjimečnou příležitost pro čistou práci v subtilním poli a hledání způsobů, jak subtilní tvorbu usměrnit se smysluplnými výsledky. Chtěl bych zde ještě připomenout to, co jsem zmínil již na začátku - že tvorbu nevnímám jako vytváření něčeho nového, nýbrž jako proces proměny, nebo přeskupení a usměrnění již dávno existujících prvků. Toto usměrňování již zcela neřídí ego, neboli já - Pavel Pražák - jakožto postava tvůrce. Řídí ho především něco, co nelze vyslovit ani nijak spodobnit. Je přítomno již ve všem, takže neexistuje místo, ze kterého by se dalo na to s odstupem pohlédnout.
V důsledku toho mohu na závěr říci, že moji tvorbu zde nikde nenajdete, a navíc - není ani tak moje.
[květen 2004]