spickaVyléčení štítné žlázy (2012)Cesta k prameni (2005)O umění (2005)pohádky (1999-2000)spicka

texty

písemná semestrální práce pro předmět "Aktuální tendence v umění"

Pavel Magda Pražák, ateliér Hudby, 2004 (Fakulta Výtvarných Umění - Brno)

Pozor pozor, právě začíná minimálně pětistránková písemná práce. Bude se to týkat umění a nějakého jeho specifického aspektu. Hurá! Tento úvod by měl zaznít jako hrom a rozechvět čtenáře v očekávání něčeho katarzního. Kdo tento záchvěv neunese tak už v těchto místech text odkládá s náhlým a jednoznačným úsudkem. BUM!

Ti, kteří prošli úvodní branou, ocitají se na prahu něčeho nevšedního. Umění je totiž něco výjmečného, probouzí v nás něco neprobuzeného, rozeznívá v nás něco dosud ztichlého a inspiruje nás ke vstupu do neprobádaného. Ježí se vám chlupy po celém těle? Mě ano. To způsobuje dotek umělce - proroka a služebníka kreativního a všepřesahujícího umění. Nevyzpytatelného anděla sypajícího květy umu do duší sprostých diváků, jenž ke svému milosrdnému ataku využívá všechny možné i nemožné vyjadřovací prostředky, včetně holého textu. Neboť kdo jen o umění píše, stává se iluzionistou, blechou šířící infekci smyšleného a stvořeného. Pak přichází na řadu konzument, který počin svatého příjímání završí tím, že prostě uvěří: "Ano, věřím tomu že to bylo stvořeno, věřím v jeho sílu, protože se o tom píše, příjmám to a obdivuju. Amen." Množí se také bezvěrci, ale ti jsou odsouzení k věčným pochybám a zatracení - ztrácejí se mezi oltáři a pomníky umění, a když jsou už na dně a chtějí na sebe upozornit, něco vytvoří a jsou ztraceni podruhé. Ztraceni pro umění. Zpravidla pak víru přijmou. Nejhorší jsou ale případy takto dvojitě ztracených lidí, kteří umění nepřijmou ani po jeho doteku a zbytek života si nesou tíhu svého skutku - tvoření. Pro tyto, osudem nevesele poznamenané bytosti, nyní napíšu pár utěšujících řádků:

Nezoufej, já vím že jsi chybil. V nelehké situaci jsi něco vytvořil. Není to jen tvoje chyba, okolnosti tě donutily, nechal jsi se strhnout náhlou vášní. Chyby se však odpouštějí a tobě útěchou může být fakt, že se na tvé dílo jednou zapomene.

V této práci se budu zabývat tím aspektem umění, který lidem ubližuje. Jedním z průvodních jevů uměleckých děl je iluzivní vědomí, že se jedná o něco výjmečného. Sprostý divák, ocitnuvší se před uměleckým dílem, je vystaven konfrontaci s něčím lepším, cenějším. To vede k tomu, že zároveň vznikají věci horší a bezcenné. V důsledku toho si návštěvník muzea umění může přestat vážit svojí misky, protože byla vyrobena v továrně a je všední. To je smutné, protože často se člověk lépe nají z takovéto prosté misky, než z nějaké posrané umělecké pokrouceniny. Vizuální umění vůbec manipuluje s lidským vnímáním forem a svým puncem výjmečnosti učí masy hodnotit a porovnávat. Tak vzniká masová produkce - nákup hezčích a cenějších věcí, odhazování užitečných ale nestandardních předmětů. A to zatěžuje přírodu a podporuje zneužívání dětí pro manufakturu v Africe.

Umění také podporuje kriminalitu. Týká se to hlavně ilegálního obchodu se starožitnostmi a krádeží sošek a obrazů. Je to pěkný svinstvo a někdy dochází i k vraždám. Vůbec, celkově vzato - cokoli stimuluje vědomí výjmečnosti a cennosti, podporuje zlo. Protože pak vzniká poptávka, ne po užitečných a nezbytných věcech, ale šílených neužitečných krámech a vzniká i závist a chtivost a nakonec ty vraždy a zneužívané děti.

Umění vnáší mezi lidi nesváry a odcizení. To když jeden z bratří vytvoří něco lepšího, hned vzniká propast. Ten co to udělal si začne myslet že je lepší, a ten druhej začne mít pocit že je k ničemu, dostavují se pocity méněcennosti a frustrace, pak dochází k jejich kompenzacím a často to dojde tak daleko, že někdo někoho zabije. Ta vražda je ale jen snahou zarovnat rozdíly mezi odcizenými bratry. Snaha o harmonizaci, o sjednocení a rovnost. Zabitím lepšího (horšího) zaniká propastný rozdíl mezi ním a tím horším. No ale také zaniká život samotný, a to není nejlepší řešení. Mnohem lepší řešení je zastavit iluzi výjmečnosti a otevřeně přiznat, že je buď všechno na hovno, nebo dokonalé, zkrátka že všechno je jedno. A jak je všechno jedno, tak je jedno jestli má někdo jednu ruku nebo dvě. Ale co pak s těma dětma v Africe? Nejspíš by měli začít vyrábět užitečné předměty pro svojí vlastní potřebu. To by brzy měli hotové a pak by už nemuseli v továrně pracovat a mohli jít pracovat na pole.

A teď pár poznámek k designu - jedné z oficiálních oblastí umění. Často si představuju, že jdu do krámu a všechno zboží je úsporně zabaleno v bílých nebo šedých (recyklovaných) papírech, na kterých jsou vytištěny jen názvy produktů. Například čokoláda by byla takový šedivý obdélníček a na něm napsáno (asi černým písmem) "Čokoláda". No ale to samozřejmě nejde, protože jsou tady umělci - designéři, kteří se musí předhánět v produkci křiklavě rozmanitých obalů, vznikají psychologické výzkumy s cílem zjistit, jak nejlépe ovlivnit (obelhat) člověka a vytvořit takový obal, který přiláká co nejvíce kupců. Svinstvo je to a lež.

Reklama je vůbec ďábel, se kterým umění podepsalo smlouvu. A politika. Obojí využívá síly přesvědčivosti a manipuluje davy tím směrem, který přináší osobní zisky. Umění se stává jakousi zbraní, která protivníka přímo nezabije, ale donutí ho ke změně strany. Kdo se nenechá znásilnit a udrží si svůj úsudek, ocitá se vyvržený z trendu, na okraji společnosti.

Sběratelé umění. Hrůza. Ti jsou na tom vážně blbě. Shromažďují artefakty, utrácejí za ně spoustu peněz a když umřou a zůstane po nich hromada krámů, žijící sběratelé se na tu kouličku hoven sesypou a rozeberou ji. Celý tenhle proces vzniká jenom z iluze výjmečnosti a cennosti. Někdo neomylný stanovil že to a to má cenu, čím starší tím lepší a jedeme. Sbíráme a spekulujeme, kdo má víc ten vede.

Existují i drobní sběratelé, kteří doma ochraňují třeba jen pár uměleckých obrázků a věří jim. Na ty bych se nezlobil, jsou prakticky neškodní. Navíc já sám něco doma mám, tak si nebudu plivat do hnízda. No ale kolik mi to už přidělalo starostí! Například teď se stěhuju a vlastně ani nevím kam a na jak dlouho. Jelikož mám pár nedotknutelných věcí, které se nesmí poškodit, je pro mě takové kočování velmi obtížné a zaměstnává moji mysl. Přemýšlím často v úzkosti nad tím, jak to všechno zabalím, přenesu, kde to schovám, kam to pak dám apod. Kdyby to nebylo umění tak to prostě hodím na smeťák, nebo někomu dám. Ale takhle to má jednou hodnotu (z který se stejně nenažeru) a musím na to dávat pozor. Začal jsem už ale s očišťovacím procesem, protože se chci z tohoto vlivu vymanit. Nejsem tak silný abych to vyházel (zvlášť když jsem to namaloval já) a tak zvu svoje přátelé na návštěvu a nenápadně jim vnucuju nějaké to plátýnko na zeď. S každým odneseným kusem se mi trochu ulevuje. Narůstá však ve mě na druhou stranu pocit, že jsem pěkná svině a že házím svoje svinstvo na druhý. Utěšuje mě fakt, že se jim to líbí, a to už je pak jejich problém. Jak se člověku něco líbí, tak se s tím musí holt srát. Mě se například líbí ženy. To si nedovede nikdo představit co já kvůli tomu zkusím. A dobře mi tak, když jsem tak blbej.

Mimochodem - mám pár pěkných obrazů a kdybyste měli zájem, rád vám nějaký přenechám. Víte, udělá mi to radost, a vy tak získáte něco výjmečného, přesvědčivou výpověď umělce (mám na to školu) .. no prostě, moje číslo: 777564629.

Umění dává lidem radost. Například nějaké humorné umělecké vystoupení komiků. No a nebo jen krásné ilustrace v dětské knížce, že? To člověk jen sedí a listuje, a z těch několika barevných stránek na něj najednou dýchne něco živého a radostného, že najednou zapomene na ten zlý svět, že? No a co třeba taková hudba. To je radosti. Tuhle jsem potřeboval radost a šel jsem na Vlachovku (taková hospoda v Praze, kde se neustále hraje dechovka). K mojí smůle měli zrovna z technických důvodů zavříno, a tak jsem odcházel se zklamáním. Umění přináší lidem zklamání.

U hudby ještě chvíli zůstaneme, jelikož mám čerstvou historku přímo ze života. Včera jsem totiž musel čekat ve městě na jednu dívku, která se mi líbí. Nechtělo se mi stát na zastávce, jelikož je to nepohodlné, a tak jsem se šel posadit na jednu z laviček, kde posedávalo několik alkoholiků a cikánů, kterým se lidé obloukem vyhýbali. Já jsem to přijal jako trest za to, že čekám na slečnu. No a samozřejmě hned jak jsem si k nim sedl tak jsem upoutal pozornost. Měl jsem totiž futrál od houslí. "Hele, ty máš stradivárky?", zeptal se hned jeden borec. "Ne", odvětil jsem. - Takto začal náš rozhovor, ve kterém jsem se dozvěděl něco zajímavého o umění. Prý totiž cikáni umějí hrát skvěle na housle. To se prý nedá popsat, oni to zkrátka mají v krvi. Nepotřebujou noty a improvizujou, ale dokážou zahrát i prodanou nevěstu. Když jsem na toto řekl, že je škoda že nejsou takoví cikáni vidět, chlápek z lavičky jen pokrčil ramenama. Z toho jsem usoudil, že umění je něco nehmotného, co není vidět.

Jelikož mají příběhy ze života úspěch, ještě jednu historku přihodím k dobru. Je to o tom, jak umění sbližuje lidi. To jsem si nedávno pro sebe určil trest za to, že jsem v autobuse do Litoměřic pokukoval po slečně, která si četla Ateliér - takové noviny o umění. Chtěl jsem se seznámit, ale jsem looser (čti: lůzr), takže jsem tak jenom z povzdálí blbě civěl. Jako trest za takové chování jsem si vyměřil půlhodinový pobyt v litoměřické galerii. Zrovna tam vystavoval nějakej pán z Ústí nad Labem grafiky. U okýnka jsem si koupil vstupenku v plné ceně. To byl doplňující trest za to, že se stydím, že studuju umění. Kdybych to přiznal, měl bych to zadarmo. Pak jsem vstoupil do přízemní expozice, doprovázen babkou hlídačkou. Pěkně jsem pomaličku popocházel dokolečka jako na procházce ve vnitřním dvoře věznice. Byl jsem hodný vězeň a u každého obdélníkového předmětu na zdi jsem se na moment pozastavil a - důkladně si jej prohlédl! I přesto jsem měl výčitky, že jsem příliš rychlý a málo dumám. Do prvního patra mi přidělili jinou hlídačku a když jsem se na ní ve dveřích, před samotným vstupem do arény současného umění, otočil, zjistil jsem, že mi ta paní připomíná moji někdejší sbormystrini. "Nejste náhodou paní V.?" "Ano". - Tak jsme se poznali. Výstavu jsme prošli společně v živé konverzaci a skoro nezbylo místo na shlédnutí děl. Sama paní V. mě informovala, že vystavená díla ani nestojí za pozornost. Jak byla milá! Zjevila se aby mi trest ulehčila a ještě jsme zavzpomínali na staré časy. (Teď, v závěru příběhu by mělo vyplynout, že umění sbližuje lidi.)

Na tomto místě je právě ten správný čas pro slíbenou katarzi. Takže se nadechněte, začíná hukot: Umění je láska, přináší nám živou alegorii božího stvoření, kde my, jako umělci můžeme Bohu jakoby pomáhat něco vyrábět. Je toho stále ještě málo, že? A přitom vesmír je tak rozlehlý ...! Všude kam se člověk dostane, může něco vytvořit - taková je to krása a dar. A teď pozor. Dokonce i tam, kam se člověk nedostane, lze tvořit. Dá se tam poslat raketa, která pak něco provede - lidská prodloužená ruka, štětec kosmo-artistů. Jedni borci, jak známo, dokonce schrastili hromadu peněz na to, aby mohli poslat do vesmíru družici s cédéčkem vážné hudby. Prima. Prý pro případ, že by to třeba někdy našli ufoni. Ne všichni konceptualisti jsou však tak bohatí. Zatímco zmíněná družice putuje šnečím tempem od Země do bezedného vesmíru, některé přírodní národy a zbožní lidé posílají do vesmíru už věky svoje modlitby. Nestojí to nic a ještě v tom je minimálně dobrá vůle. O rychlosti takovýchto "poselství" ani nepochybuji. Ale zpět ke katarzi: Ach...!, to je krása, to umění. Aaach. Mmmmm. To se snad ani nedá popsat, je to prostě vrchol, je to něco co člověka povznáší, síla.... Mimochodem dnes jsem byl v jednom krámě s hudebními nástroji, kde prodává takový umělec (pán, který až hystericky budí dojem, že umění velmi rozumí) a ten měl uplně vypouklý oči a stále něco zasvěceně blábolil. Zdá se, že ho umění povzneslo už natolik, že jsou jeho myšlenky a slova běžnému smrtelníkovi tajemstvím. A co teprve ty hudební nástroje a doplňky, které jsou v jeho krámě nepochopitelně a znatelně dražší než u seriózních mistrů houslařů. Jsou asi posvěceny dotekem svatého umělcoznalce.

Umění je fotbal. Ano, až tak je to vážné. Říkali to už i v televizi.

- Zdá se, že umění, stejně jako Bůh, je všudypřítomné. Avšak nepochopitelná věc, kterou si dokonce já sám nedovedu vysvětlit, je, že se o tom všudypřítomném všichni tak přou a diskutují, hádají a nadávají si. A stále vychází další a další knihy, kameny na cestě která končí v nekonečnu. Že by to všechno bylo jen symbolicky? Uctívání nekonečna obětí konečného? Aha. Pak jsou všechny ty knihy modlitbami a obětinami oslavující nekonečné stvoření. Pak i tento text je zrnkem kadidla vhozeným do žhavých uhlíků kadidelnice umění. Tak jo. Tak já ho tam házim a těším se jak to zmizí a načuchám se trošku prchajícího vonného dýmu.

[květen 2004]