Rozhovor s panem Hownem v jeho Hradě

Reportér (R): Dobrý den, pane Howne. Jsem reportér z časopisu pro naši mládež a rád bych vám položil pár otázek.
Howen (H): Ano, zajisté, milerád vám vyhovím. Můžeme si pohovořit v přátelském duchu u kávy a probrat aktuální témata ze světa i ze zahraničí.
R: Děkuji za vaši vstřícnost, ale nebudeme se věnovat politice. Rád bych vám položil pár otázek spíše osobních.
H: Dobře tedy, takže osobních. Nu, a kamže byste mi je chtěl položit? Jako narvat do prdele byste mi je rád?
R: I kdepak, pane Howne, mírněte se, přišel jsem jako přítel, nemám v úmyslu vám páchat násilí.
H: Jako přítel? Tím spíše se poněkud podivuji. Můj nejlepší přítel se mi totiž cpe do prdele neustále, a navíc to páchne pěkně, to je tedy třeba zmínit. A vy byste to chtěl tedy nějak jemněji, bez zápachu?
R: Ne, pane Howne, obávám se že jde o nedorozumnění. Já se vás chci jen na něco zeptat, nechci vám dělat ty věci, o kterých mluvíte.
H: Já že o něčem mluvím? To vy jste přišel s tím, že mi roztáhnete prdel rašplí a připravíte mě tak na vaši mládež.
R: Vy si vyloženě vymýšlíte, pane Howne! Ale budiž, nepřekvapuje mě to. Jste všeobecně známý jako lhář a nemrava. Chtěl jsem se vás zeptat proč takový jste, ale jak je vidět, nepustíte mě ani ke slovu a už mě zavalujete těmi svými chorobnými výmysly.
H: Co se tak čertíš, panáčku? A kdeže ty máš vlastně řiťku, co?
R: To vás nemusí zajímat. Promiňte, že jsem vás obtěžoval, jsem již na odchodu.
H: Obávám se, že se za tebou zaklapla vrátka, a budeš tu muset zůstat sloužit v mém hradě.
R: Děláte si legraci?! To mě tu chcete věznit?
H: Kalhoty dolů, chlapečku, a ukaž prdel!
R: Tak dost! Já se nenechám ponižovat. Kde jsou všichni?!! To jsme tu snad sami?
H: Ovšemže, a nikdo se nedostane do hradu ani ven.
R: A kamery? Nejsou tu kamery? Nebo je sem vidět nějakým oknem ...
H: Není.
R: Odposlouchávací zařízení!
H: Žádné.
R: Určitě mě budou postrádat, řekl jsem jim kam jsem šel.
H: V tuto chvíli jsme od Země vzdáleni již necelé dva milióny světelných let.
R: Vy jste zešílel!
H: Nemějte obavy, loď je bezpečná a pokud budete spolupracovat, nic se vám nestane. A teď mě prosím omluvte, musím se na moment vzdálit.

Pan reportér zůstal ohromen a nebyl schopen slova. Skutečně se ocitl v uzavřeném prostoru, nikde nebylo žádné okno, ani žádný hluk, jen jeho tělem procházela jakási nezvyklá, nepatrná vibrace. Jestli se z tohohle dostanu, tak to snad ani nebudu moci do časopisu pro mládež napsat - pomyslel si. Taková zvláštní příhoda, uběhlo sotva pár minut, co jsem se doma rozloučil s manželkou a už se řítím s Hownem 2 milióny světelných let od Země do hlubin vesmíru. Ano, padáme oba do řiti vesmíru, jak dvě sobě rovná hovna, hrad je sperma, díky němuž lépe kloužeme cílovou rovinkou střev. 2 milióny let je průměrná vzdálenost mezi tlustým střevem a povoleným svěračem, v tomto paralelním vesmíru nacházejícím se v zadku pana Jílka z Českého Těšína, který nalezl radost v onanii s rašplí, a poté, co ejakuloval do plastové injekční stříkačky, vstříkl si obsah svou rozrašplovanou jamkou hluboko do střev. Takovou radost si dovolil jen výjimečně, ale tento den měl zrovna narozeniny, tak je patřičně oslavil. Odmalička obdivoval středověk a snil o životě ve vlastní nedostupné tvrzi, kde by mohl s poddanými páchat svoje prasečinky. Z platu průměrného úředníka si však mohl dovolit sotva dvoupokojový byt na kraji Těšína ...

- Tohle všechno byl nyní pan reportér časopisu pro mládež schopen vidět, jelikož procházel závěrečným prstencem prdelní dírky, kde se sbíhají energetické dráhy a vědění se zde koncentruje do jediného bodu. Prošel zábleskem osvícení krátce před tím, než ztratil vědomí. Probral se až v troskách Hownova hradu, s pocitem frustrace a prázdna. Gratuluji, přežil jste to ve zdraví - ozvalo se nedaleko od něj hlasem, který dotěrně připomínal pana Howna.

H: Jenom můj hrad to nevydržel. Tak máte štěstí, jste volný, můžete jít.
R: Kam?! Kam teď mohu proboha jít? Jsem tak nenávratně vzdálen tomu, co bývalo mým světem.
H: Můžete začít nový život.
R: A jak? Vždyť tu nemám žádné přátele, ani netuším kde to jsme, jestli se zde vůbec dá žít.
H: Vidíte, to jsem také chtěl zjistit, ale vy jste mi to nedovolil.
R: Co jsem vám nedovolil?
H: Když jsem chtěl vidět vaši řiťku, dělal jste problémy. Takže jsme se nic nedozvěděli.
R: Howne, vy se domníváte že byste v mém zadku našel nějaké informace?
H: Jistěže, copak jste toho nebyl před pár okamžiky svědkem? Když budete mít staženou prdel, nikam se nedostaneme. Je to jediná cesta, pokud zde nechceme tápat jako dvě ztracené ovce.
R: Vy myslíte, že se v mém řitním prstenci nachází vědění?
H: Nejen ve vašem. Všechny formy inteligence ve vesmíru jsou spojené řití.
R: Takže když vám otevřu svůj prstenec, můžete zjistit jak na tom jsme a jaké máme naděje do budoucna?
H: Přesně tak.
R: Pak tedy .. ale něco se mi nezdá.
H: Co se vám opět nezdá, pane reportére?
R: Nelíbí se mi, že vy byste všechno věděl a já nic. Mohl byste toho zneužít.
H: Aha - rozumím, vy mi nedůvěřujete. Nu co na plat, můj anál je vám také k dispozici ...

Od té doby žijí spolu tito gentlemani v ruinách hradu, ve kterých si postavili skromný přístřešek. Žijí zde jako dva mniši a jejich základní potravou je vědění.