home

Pohádka


ilustrace k Pohádce
miu 20.3.2004.09:34
Konec. Nad liduprázdnou krajinou se vznášel motýlí dech. Byl motýlí den. Mraky naplněné setkáním energie se vznášely nad krajnou. Byl mračný den. Vítr nesoucí poselství a spojující přinášel od krajiny ke krajině poselství krajiny krajině. Byl větrný den.
miu 20.3.2004.11:22
...
kilián 20.3.2004.14:06
A měl trny den.Den seděl okolo a hleděl si svého.A motýli vrtán bděl.Krajina jiná i kraj okraje ráje vlál,nalámán a přece v jediné řece.Korunu trnů větru a čistá krev z čela,jakoby brečela.Cela se celá chvěla.Krůpěj krve pěla.Krajinou krásná píseň zněla.
maxmilián 20.3.2004.20:19
Do uší zahryzlého větru do větví do listů-uší těch větví a do uší listů na větvích, do těch malých membrán, kde skrze kmen - tepny v tomto kmenu -mízou v těch tepnách - vodičích v míse nesla se píseň, kterou ani cela nepozřela, píseň co klenula se z vzdechů po trnech aj z krůpějí zpěněné víry, cestovala píseň po žebrech skrze útroby mohutného těla stromu, skrze hloubavé kořeny, srstnaté vlásky do objetí černohnědozemě, kterou krajna chová ve svém bříšku.
pan.o 22.3.2004.14:15
někde něco bylo. pak se něco stalo. a už to tam nebylo. pak tam někdo přišel. byl tam.
pan.opium 22.3.2004.18:05
ale teď. věčer uprostřed místa slova. v místě doma. co pěkného mohlo by se. víly tančit vprostřed louky. pokud budou tančit, bude místo hebké. pokud se něco stane, změní se něco v něco.
peu 23.3.2004.16:58
a on Don Dongibon na lesní stráň kamenem vjel.jaktak jel uviděl tanec viel.
kilián 23.3.2004.18:44
NĚCO se změnilo. ( nezaměň změněný za zněmění. ) Znění zvonů zjemnělé až neznění tou dobou silně znepokojilo jinak pokojnou pokornou pokojnou a kojnou paní Pokornou, kornoutu trpělivosti vrch. Kornout Pokorné a poryvy větru spolu souvisely. Jak, to nevěděl ani Don Dongibon, ale bylo tomu tak. Proč neznění zvonů bylo tak zjevné, ač poryvy větru trápily lid? Lid matabolizoval klid. ( Víly vylezly a vlezle se líně lepily na Don Dongibona a mluvily : "Don Dongibon, Going Down? C´est bon..." ) Lid klidnil díl dne trochu dýl. Starý opat když běžel,upad. Havran tam krákal, oprášit sutanu a spěchat k věži, k věži, jaktěživ tak živě neběžel. Jen zni, zni, zni. A zničeho nic
pan.orodující 24.3.2004.12:33
A hle!! časové diskontinuum.
pano. 24.3.2004.12:39
tak to jsme v mongolsku a tomu já rozumím. zde vprostřed pláně pojal Dongibon vielu za ženu. kol okola prolétali se orli. z nebe zněl andělský chór. ajta a tomu já říkám. kde seděl on, tam seděla ona, takto spolu koexistovali v milosti. v přítomnosti. ech, tráva šuměla, vítr vál.
kilián 24.3.2004.13:25
To, že někdo při tom ještě vypráví o nitru pokojně pokorné pokojské a kojné paní Pokorné, se ona sama nikdy nedoví. Kór o časovém diskontinuu. A zničeho nic Konec. Příběh se neuváženým chováním v čase sám doběhl a bez jakéhokoli nastíně- ní děje se ukončil. Těď je alespoň zjevné, že má ohledně své pointy jasno a my můžeme rovnýma nohama skočiti zpět do začátku. Ten posléze přeskočíme a dosta- neme se SEM.
kilian 24.3.2004.13:30
Pokud jste se dále dostali SEM, čtete ten text nejspíš správným směrem. Ale možná je to trochu jinak.
pan 24.3.2004.14:07
odpoledne vyšel sem. oproti minulému létu rozčeřil hladinu řeky do níž nevstoupil. aniž nepočkal déšť popošel aniž se otočil. protože upadl zablátil opata. jaké to zvláštní odpoledne!
kilián 24.3.2004.17:49
Opat opět upad a úpěl, blábolil skrz bláto skrz krk cosi o zvonu znovu a znovu. Obnovu opatova patu v blátu od hlavy po patu bychom neradi dále rozmazávali. Pokud jste se dostali až SEM, čtete tenhlencten text nejspíš správně. Pokud čtete teď tenhlencten text, přestože jste se sem vůbec nedostali, stala se někde chyba. To je jedno.
pan.no 25.3.2004.15:57
z nebe anjel spad. opat opět upad. potkali se v nebi. tam si povídali a my sme tady. víly tu tančí na patě po patu v blátě. uf.
maxmilan 29.3.2004.11:13
po tom všem, co spojuje opata, pí Pokornou a Dona Dongibona? skrze mysli se náhle zjevili v prostoru, kde se nyní rozhlížejí, ačkoliv opat stále setrvává ve své póze na zemi, dloube ho v noze a mává ploutvemi.. neschopen dosáhnout tam kde je zvon, kde zvon tam zvuk, kde zvuk tam lidu lící smích, kde smích tam oblaka boží milosti, kde milost tam opatův halíř, kde halíř, tam plný talíř, kde plný talíř, tam plný břich, kde plný břich, tam říh..atp..Nezvonit je však hřích!! A tak se ptáme : kde je plný talíř ??? Paní Pokorná pokojně skládá zahnědlá prostěradla svého pána Chlapáka, vyhlíží přitom z okna a krabatí obličej, zplašené kontinuum, po sobě zanechalo dlouhou linii napříč nebem. Pokojné oči ji sledují a v mysli vystává neodbytná otázka : co je s tím zvonem? Proč opat nezvoní? Aby ho tak trefil šlak. Pomyslí si a odhodí chrchel z okna. ...náhle se ocitáme uprostřed obřadu...fiiijůůůů vítr hlaholí.... a vy sire Done Dongibone slibujete své nastávají věrnost? Marnost a zmar se však valí Dongibonovou hlavou, proč asi mlčí zvony, přemýšlí a vhlubině hvězdicovitého fraku se potí..V rozevřených očích víly se chvěje očekávání a špička jazyka se dotýká horního rtu.. závoj přesahující hranice mongolska povlává prostorem a lidu to pak připadá jako mlha....Pukud jste již tady, znamená o, že nemá smysl odcházet.. Slunko pomalu vycestovalo za horizont a v Místu se usídlila paní Noc na jednu noc. Paní Pokorná smutně sedí nad kouřící večeří a očekává Chlapáka. Opat úpí nadále bolestí a už se ani nesnaží volat o pomoc / kdo mě tak zachrání, zachrání,zachrání...chrrr..chrrr../ Dongibon navzdory pochybnostem osedlává mulu a skrze širé mongolské pláně se vydává se svou chotí na strastiplnou svatební cestu, už je nemožné couvnout zpět, jen si vybral a vyběhl..
opat 29.3.2004.11:29
he, tito lidé seděli na pláni. zdáli se ozval zvon. slyšíte zvon? zeptal se pan. ano, odpovídali ostatní. hovno, povídá pan, to je zvuk zvonu. tato historka je poučná, i když není z mojí hlavy, povídá opat.
mju 29.3.2004.11:55
Jak tedy asi můžu uslyšet zvon?, hekla paní Pokorná. Najednou se rozkřičel domovní zvonek.. To bude asi on / pan Chlapák/ povzdechla. Je již velmi pokročilá hodina.. Otevřela dveře a spatřila neznámou tvář : Dobrý den, dovolte, abych se představil, mé jméno je Zvon..
opat 29.3.2004.17:00
hledám zde opata. opata zde nenajdete, povídá paní. aha, povída zvon.
red 30.3.2004.16:33
Opata hledal i Don Dongibon,proč jej pořád hledáte pane Zvon i pane Don Dongibon - ptá se pokorně paní Pokorná. Protože je to můj bratr, povídá pan Zvon.Jeho jméno je Opat Yvon, dodává Don Dongibon.
maxmilián 31.3.2004.09:21
my se známe??!! pomyslil si Don D. a jeho myšlenka byla natolik sdílná, že vykreslila ve Zvonově zorném poli dosti výhružný obrazec. " Huš" : pan Zvon se skorem lekl a přestával v srdci chovat naději, že se dopátrá svého bratra Opata,,."vás já neznám", zaúpěl fistulí Zvon,,"odkud vy znáte mého bratra Opata ?" vykřikl a zvukové vlny téměř shodily vílu z muly. Opata, opata, opata ?! Přemítal Don D. až mu z toho vznikla přihlouplá říkanka. Opata, opata, opata, pata napatlat lopata. Opat nás oddával, vy psychopate, zjevila se slova před Zvonovýma očima. Byl to dopis z Mongolska. Paní Pokorné se z toho všeho opotila záda, kdyby Opat zvonil, Zvon by nezazvonil a ona by již teď mohla pokojně spinkat. Teď však neustále přemýšlela co zvona přivedlo na myšlenku, že zrovna ona by mohla vědět, kde se opat nachází. Pomyšlení na to, že nejspíše nezamhouří oka ji popudilo a tak zuřivě přibouchla dveře. "Táhněte!" vítr rozpustil víle vlasy a rozpustile běhal v stepích a hladil trávu.
kilián 31.3.2004.12:21
Ještěže tak, pomyslela si pohádka, začínala jsem mít v sobě trochu zmatek. Motýlí motiv otylých lvích dní na tu poslední chvíli zalil víly odpuštěním. Co bylo, vílo, není již. Vstávej, milá, jestli spíš...
pan.víla 31.3.2004.15:53
he he, nespím již, nesním. sníš (řekl opat - metafyzik, nikdy si nedokázal normálně povídat). z tohoto odstavce je patrné, že tedy opat je s zrovna s vílou, což zvláštním způsobem zamotává tento příběh (skutečný!). co tedy spolu dělají? jaktože s vílou není její novomanžel dongibbon?
kili 31.3.2004.17:29
Svázáni navždy jsou jejich duše, čistotou, opatrující každou kapku energie. Jen neposkvrněn může být ten, kdo milován navždy. Další inkarnace tedy mohla být pouze víla a opat ( a to už si myslí na další ). Opat konečně opustil blátenný sten a jal se hledati pravdu o zvuku. Řádný pohyb kov o kov nabyl mámivé retardace. Prospěch spěchu zvonu v větru nikdo neviděl a přesto: ten prospěch dlel právě v neprospěšnosti pohybu, k zlosti až mnohým vědomým, zvyk pral se s nahým vědomím a železná košile krk škrtila, by nebyl mohl vyžádati hlasem svědectví, že cosi...je jinak...
axmilla 5.4.2004.14:54
adorace, ruce zdvižené k nebi v poloh jasném klekání. Setkali se v kosmické množině. K zemi se snesl Opatův kolárek. "Pozoruješ tu krajinu?" Zašeptal DDG. "K nebi, k zemi, je to jiné?". Pokračoval, zatímco zvon mlčel a Zvon mlčel a hladil si bradku. "Všechny ty domy a domovy naplněné kynutým štěstím, lid v ulicích a štíty domů. Napadlo mne to v Mongolsku kousek od jurty ze které se linul chorál, byl to nebeský zpěv. Hledání. Duch. Transcendence. A teď nyní, tady ve Městě. Lid se svými kynutými představami, stojíme tu s ústy plnymi ducha. zatímco duch je prázdný ducha. Cítíš ten závan? A pověz, proč domy jsou tak zajímavé tam, kde jsou blíže nebi? Proč nejsou takové i dole. Vypadá to jako kdyby vize nebeského ráje byla tak neskutečně nádherná jen kvůli své nedosažitelnosti. To co je opravdu krásné utíká spárům civilizace. V okamžiku, kdy se krásy dotknou naše pazoury, vyvane jako smrad a v ústech bude cítit hořkost. Ale podívej se, je nahoře a dole jiné? Zvon potřásl hlavou a nahrbil se jak mu přeběhl mráz po zádech. To on si vybral svou cestu. Jako boží sluha, stal se asi příliš krásným, i pro ruce, které by mu pomohly z bahna, vzdechl DDG a zvedl kolárek ze země.
pan0 6.4.2004.13:42
tolik milosti. opatova metahudba. tak krásná, až není. tolik milosti. ale kde! ale kde! volá opat v nebi. ale kde!
killian 6.4.2004.15:04
Zde, zde... Duše tiše dštila. Duše v dešti lidštila. "Plaše věšti", řekla víla. "A sni si sny na kila". "Což lze vážiti sen?", řekl opat úsměvem. "Jistěže, ber otěže, osedlej sen a nepleň planě, víra víly ve kněze nelže, leží odevzdaně." "Však nehmotná je, jako láska, jako pohled, jak ten sen." "Vždyť mě zvedni, miluj mě, do očí pohleď.. co kil to jen..." "Prdlajz", řekla paní Pokorná," vítr fučí, zvon se kinklá až zvonice se kinklá, až město se kinklá, celá enkláva kinklání, jen zvon ještě nevydal ani hlásku." " Tak já tam du", řekl ten chlupatý chlap. Zatímco nikdo nebral v potaz ostatní víly. A přitom...
petu 6.4.2004.17:02
ten chlap , ten divný chlap.... znal jej don dongbion byl to don don kindlomon.veliký obcodník s zubními mústky a nástavci. a nikdo nebral v potaz ty obcodníky s olivami....a co olivy samotné?? co s nimi bude?
killia 6.4.2004.19:56
Myslíš toho chlapa paní pokojné pokojské Pokorné? Ten obcodoval s olivami? A nebral náhodou v potaz ostatní víly?
pan0 7.4.2004.18:35
co do toho pletete olivy!! ten chlupatý chlap byl žena. sice chundelatá, ale žena. v nosních díkach nosí dvě olivy a žne zahrádku plnou kosodřevin.
pan0 7.4.2004.18:35
samozřejmě že v nosních dírkách!
kill Bill 8.4.2004.13:01
Nosní dírky si strčte do prdele
kilmilan 8.4.2004.19:52
Přitom kolotající konec víl, víly, víly věděli na první pohled mnohem méně než by se na druhý pohled mohlo zdát pravdou. To značí průzračnost a předjímavost vílího pohledu. Ale obťežoval se někdo z vás zeptat se víl? Pochybuji, že ano...? "Groteskní že?" zavrčel ten chlupatý. Ale nějaké nijaké něčí cosi pomalu vlézalo vevnitř duše. Rozlétali se mu ruce vlekle do prostoru od boků. CCo?" svíjel se chlupatý chlap a chmatal po srdci zdali ještě bije, "cco". "Volivo povilo volovo polivo " zahučelo z výtahové šachty. " Kdo ja sem??" sípěl chchlap. "Ja už nemam meno..." A stěny těla a stěny chodby jakoby se téměř spojily v osmóze vteřiny. "Prdlajz pravila Paní Pokorná a zasunula víčko kukátka: "dyk jsem to řikala. Do nebe. do nebe dones pro tebe. Zajímavá předjímavost. To co dostihlo a zajmulo opata, to co nestíhá a přesto uniká vám. To co zastihlo CHlapa. Ale tohle...
miu 8.4.2004.23:42
ale tohle nemusim vidět, zvlášť když na mne čeká maso, které musím na noc uložit do láku. Prolákliny, olivy, ani nosní dírky mne nezajímají, pomyslela si vznosně a otočila čelem k plotně. Chvatně a něžně sevřela špikovací jehlu a pečlivě skrze ouško protáhla poslední úryvek své pokojné poezie. Byt měl čtyři pokoje, čímž se duše pokojné Pokorné stala kvadrodimenziální. Nebylo toho mnoho v tomto kotouči světa, co by mohlo uniknout prozíravosti této moudré stařeny. Přesto mlčení, obou zvonů, či náhlá osmóza uřvaného chlapa se chápavým spárům její duše vymykaly. A pak ten znepokojivý vílí tanec : "cožpak nemůže být něco jen tak?, krása vílích bytostí ji unikala, a přes všeprostor své mysli se cítila odtažitě, k vířícím efemérním bytostem. Snad jejich taneční spontánnost ji poněkud děsila. Dávala průchod těm tíživějším rozměrům osobnosti. Cítila jak ji pomalu zalévá vlna plazivé paranoii a tak chvatně pohrozila pěstičkou tam, kde tušila les. Ale proč byla jinak pokojná pokojská paní Pokorná, zrovna tento večer tak nepokojná tak vzpurná a vzdorovitá?
axmilla 10.4.2004.15:41
vzdorovitá, téměř jako celé město. Pod pokrývkou soumraku se skrývá vzdor. kdyby vyhlédla paní Pokorná z okna, spatřila by jak zvon na kostelní věži se nepatrně pohnul, ale nemnoho očí takhle k večeru upíralo zrak ke kostelu. To svrchované právo být sledován, bylo vyhrazeno fascinující katodové trubici. A tak ani neobvykle krvavorudý podvečer nikoho nepřivábil, aby poodhrnul záclony a věnoval aspoň letmý pohled tomu, co se děje za okny. Stejně, co by tam asi tak mohl najít, že? Nejspíš to stejné, jako kdyby zavřel oči a nahlédl sám do sebe. A proč se jen tak zbůhdarma děsit prázdnotou, že? He? Hehehehihiouůů, doléhalo k paní Pokorné skrze stěnu, zatímco hnětla těsto, svýma mohutnýma rukama. Debil, soused, pomyslela si paní Pokorná vcelku nepokorně a otřela si z čela pot, který už tu a tam stekl do mísy s těstem. Místo bylo urbanizováno dosti podivně, i když jste tu a tam mohli narazit na postmoderní výsledek ambiciózních architektonických plánů, celek vzbuzoval dojem naprosto komické a nesourodé dětské skládanky. "Kynuté lego",ano jako kdyby v míse dříve malebného údolí vykynulo betonové těsto, které bylo posléze rozmístěno náhodným potenciálem jadrného výbuchu. A vzniklo město. V tomto nepodařeném koláči působil kostel poněkud nepatřičně. Asyl ducha, s nehoupajícím se zvonem. Není divu, že mu nikdo nevěnoval pozornost. A přece stačilo jen vyhlédnout z okna a na nepatrný okamžik soustředit pozornost patřičným směrem. Kdyby byť jen jedinný pár očí takto učinil, zjistil by překvapivou skutečnost, a to sice, že ačkoliv zvon nezní a není slyšet bim ani bam, zvon naprosto zřetelně je v pohybu a houpá se.
kilián 14.4.2004.15:38
Ano a to bych podtrhl.
kilán 14.4.2004.15:50
To vše se bezesporu odehrálo. A i kdyby ne, není to atraktivní příběh? Klamavost posloupnosti sloupků nabádá k představě o lineárním ději, leč nemylte se, upadlý opat opět povstal. Zvuk zvonu, zjevně posedlý absencí v údolí, vytvářel zvláštní opatův postoj k věci. Tento jemný, klidný, zbožný muž, s vybranými způsoby, elegancí slova, toto ztělesnění důstojnosti zablácené jako prase běželo prase.
kilán 14.4.2004.16:08
To vše se bezesporu odehrálo. A i kdyby ne, není to atraktivní příběh? Klamavost posloupnosti sloupků nabádá k představě o lineárním ději, leč nemylte se, upadlý opat opět povstal. Zvuk zvonu, zjevně posedlý absencí v údolí, vytvářel zvláštní opatův postoj k věci. Tento jemný, klidný, zbožný muž, s vybranými způsoby, elegancí slova, toto ztělesnění důstojnosti zablácené jako prase běželo prase.
kilián 14.4.2004.16:25
Běžel nahoru po schodech. A schody ve shodě se stářím pod ním tvářily se rozpačitě a vrásčitě skřípěly, skřípot pěly, ne jak dřív, jak skřipky dříče a křivek střípky, rozpaky z postavy, pod kterou se sestavily, kterou znaly, milovaly a nyní z ní sály daní v podobě plátů bláta, jenž vrásky jim ucpalo. To ticho málem uspalo. To ticho pohybů znovu. To ticho. To ty? Teď jsi tu, tajíš dech? Taj dech, taj led. Taj či. Taj wan. To ty. Teď jsi to ty, ticho uvnitř dechu, v pelechu beze spěchu. Tajíš dech ač běh po schodech neuleh a teď se dívej ven ze sebe a jsi to ty. Pak se podívej sem a jsem to já. Jsi tu ty a já tu jsem a ze stejného důvodu už není ty a já.
kilián 14.4.2004.16:32
A to mu říkal již ten zvon, byli již proti sobě, jeden stojí, druhý visí... Stranou bláto i strach pach krysí. Vzpomínám si, ono... kdysi.... Jsme děti... Sajme stejné mísy... To Ticho všechny spojovalo... A opat se rozplakal.
miu 16.4.2004.14:29
Slzy jako hrachy se koulely z lící, vítr snivě sfoukl svíci u opatových nohou. Vida to opat, začal plakat ještě usedavěji. Slzy jako fazolové lusky padaly z opatových skrání, zaštkal a zanaříkal nad hloubkou účelu svého údělu. Klepl se do čela. Náhle mu na rtech vytanul popěvek, který kdysi zaslechl u vílího palouku:"Dnes mi do čela proletěla včela, škoda jen, že to byla střela." To ho ještě více rozmelancholilo. Toužil rozmetat svůj skutečný smutek až neskutečnitelně vně sebe.Včela - střela. Už neočekával, že by ho něčí ruce, či náruč dokázaly pozvednout z jeho žalostného stavu. Ačkoliv se nacházel na vrcholu zvonicové věže, cítil, že je nebezpečně blízko dna. Jeho DNA plakala s ním, říkal jí Edna, opat jako chlapec u dna. Nerozsvětlil se den a jeho dna se ještě zhoršila. Začal si po tiku škubat vlasy. A vrzot hodinového mechanismu se do něj ostře zařízl. "jsem póvl nejpóvlovatější", zaskučel. A počal hlavou soustředěně a rytmicky mlátit o zeď. Jeho nehty se zarývaly do rukou a málem by byly otevřely červéná jezírka, když tu náhle cosi zaslechl. Cosi neuvěřitelného. "Bim", pravil zvon.
maxmilián 27.4.2004.13:21
Všehýbatelnost naivity. Podle loubím podélným. Bam bam kvikl. "Ba", řekl opat. Už ne v prachu. V poledne slunko nad jezerem se dotklo s jeseterem. Opat nepřišel k víře cestou tradice jako mnoho jeho souputníků. Víra mu byla cestou bezesmyslu. Víra pro něj byla rozhodnutím. Vydal se cestou bezesmyslu, kvůli svým právě kvůli svým smyslům, slabosti. Slabosti, která ho přepadával ve sklepeních postele. Jo,jo opat byl metafyzik a neuměl milovat, protože dlel ve stavu milosti jako opat. Stalo se to po té, co ďáblovými skoky a svody uvízl v kraji Čtyř dvorů. V blátě dvorských prostor pozbyl své čistoty a kromě pustoty se v jeho tělomysli objevilo nepřekonatelné chtění, jako cosi obludně neznámého. Miloval, či byl jinak připoután ke Čtyřem dvorům? Po pouhopouhý okamžik splynul se Čtyřmi dvory, až se téměř stal jejich součástí. V koutu duše však cítil kohouta pochyb. Tvora, co poskakuje po dvorci a sděluje své pochybnosti s východem slunce. TO neodbytné kokrhání sílilo v jeho nitru, živeno skutečností, že navzdory splynutí nejsou Čtyři dvory jeho tělem, kterého se může dle libovůle dotýkat. Tváří v tvář kohoutu poznání se odhodlal k exitu a přijal božský mandát, který mu nabízel vykoupení ze strasti. Tím započala opatova cesta.. V podvečer šeď přilnula k nebi a dírkami v mracích přicházelo chichotání ptáků. To, co stálo na začátku příběhu se nyní objevilo znovu. Se všemi reformami formací opatových myšlenek - neustále se vracejících škál představ, se kvílivý chechot ptáků objevoval na šedomodrém pozadí znovu a znovu. Nyní nebylo nyní, když odhrnul sutanu a pozoroval svá oteklá kolena, tak odlišná od od dávných kolínek poznamenaných mnohými chlapeckými pády. Tehdy nebylo tehdy, když poprvé zaslechl ptačí křik na modrošedém pozadí oblohy. Tehdy se stalo nyní a nyní se stalo vždy. uvědomil si, že křik ptáků nezaslechl, ale spíš jej pociťoval. To vše se nyní odehrávalo mezi bim a bam, v opatovi a tady. Ale co to? Co vše?
KdoSeMocPták 28.4.2004.12:50
Slova byla lovena z hoven ve Slovensku i kdekoliv kolem.
mesaja 3.5.2004.12:45
A tehdy do příběhu vstoupil Michal Víveg a celý ho posral.
miu 3.5.2004.13:01
KdoSeMocPták 28.4.2004.12:50 Kolem hoven se slovem byl loven skolen zvolen a spasen. před měknoucím zátarasem stal se strojem,
kilián 3.5.2004.18:21
lovec lelků dlí vedle v obydlí. Na židli žije a žinýruje průjem chmurů
a guru 5.5.2004.15:11
ještě není vzhůru
stín opa.ta 7.5.2004.21:11
opět vzhůru /pohlédl/ na kůru klekal dál kál se a halekal polekal můru, a klesaje dál stál saje kadidlo, ze svých ran válel se a sám sál se pohupoval, on kotoulem od kraje do kraje
petu 11.5.2004.11:36
mrkaje od okraje do kraje,přemýšlel kdo dohraje tuto věc,když na kůru se on převtělí v můru,když poletí vzhůru ke svému příteli stvořiteli.kdo bude mrkat od okraje do kraje?kdo bude leštit zablácené stvořitelovy škorně?
lhář kilián 12.5.2004.12:11
Kdo se moc pták šel domů, protože celé to na něj působilo poněkud nudle. Inu, jaký si to uděláš, takový Tomáš. Kdo chce kam, pomažme mu tamtam. Selekce jedné sekce květen slepě nese, nesměje se, slepice nenese, se sestrou se nesnese. "Jářku", podivila se paní Pokorná. Oprav du, ani prdu, z prdele slípky. "Sundej z prdele ty slípky, vyperu ti kakanec",řekla muži, který se při běhu ke zvonici vrátil značně nevonící."A povídej, cos uviděl?"
póvl 12.5.2004.16:52
Zrady nemdlé lady slehlé, kupu sena v jehle, vřelé poklady a vnořené dohady hady nořené do hadů, vady halené do závady, vody kalené pomejemi,, Dojem od draka z oblak, dotek a chtění se zasmát.
robert 18.5.2004.13:58
Infikace fikcí. Rekonstrukce obstrukce. Aktualizace aktu. Přitom jde především o individualizace dualizace, detekci protekce a dekompresi presu. Nóbl póvl.
Doc.Hlava 19.5.2004.12:41
Redukce edukací, konjukce frustrací, juxtapozice egokoncentrací, paradigma stigmat..oni kili Jana, hlesla Marianna.
robert 19.5.2004.14:33
Demonstrace frustrace? Jana Narayana. Kolorit okolo, predestinace devastace, egoismus ismů ... lůza iluze... laskavá láska ¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨
miu 19.5.2004.14:53
tak tak, okrouhlým lilkem pozvedl ze sněhu dutiny rozmaru, jako úsměv roztál na rtu po jednom, a usebraní od koutku sebou valily dlouze po jednou.
robert 25.5.2004.12:29
Konfrontace fronty s deformací formy for me and you, egoismus goes to Hollywood, Buddy Holly, Holy Bible, Hole in all for me and you... slibuju... řekl opat opatrně víle
mju 1.6.2004.10:53
malformace opatových kalich, z víl víla břich v klín.
killia liar 2.6.2004.16:28
kill this, kill them, stojím teď proti všem.. vila víla, zívala, na svá slova pozvala.. jak mám -já sama- učinit svou vůli, však zachovat si štít..? Co povinna jsem tančit palouku? Změním-li se, kdo povstane? Lidé..podobni pavoukům, lží spřádají, sají bezbranné.. Svůj úkol tu jsi vyplnil, vezmi si mne a prchni pryč.. pak do konce tvých vilných chvil - víla bude tvůj.. k ráji klíč
kill robert 2.6.2004.16:48
Formace informace, delegace emoce, frakce reakce, fraktál aktuálu, mat dilematu, rituál duálu .. Myšlenky přicházejí v párech.. co je dobré a co není, ptá se kosa na kameni.. A opat se ptá dosyta, dobrota láskou zalitá, zda jediný ten jeho cíl je Bůh v těle jedné z těch víl..? Verze universa, on, výlitek reality poprvé nemůže jednat dle Písma, ale dle toho, co on sám cítí, že dobré jest.. a jak dobré je k dobrému nechat se svést...... tell me my Lord, whatś da best?
mival 7.6.2004.18:06
You may have your head rest, na vílím rameni. Opatovo mlčení protrhlo nebe a pršet začíná. Jen On ví jestli potopa je deus ex machina.
On 8.6.2004.09:59
kilianmania 14.6.2004.15:00
Potopa v očích té dívky, potopa v jejím objetí, potopa.. v jejím úsměvu je víc než úsměv sám.. je to souhlas vesmíru
killliars 15.6.2004.12:24
Souhlas je věčný, hlas směšný, čas krutý a jas neskutečný...^^ jas jejích očí, nekoukej dlouho, by ses ztratil, ubohý..slouho... slouho boží, což tvé zboží není vésti lid pro jejich klid?^^ To vnitřní soudce neměl cit a zkoušil opata potrápit.. ^^K čertu, žertuji tu se životem, item, skrytý monolitem, lidem vůdce třeba jest, ten vůdce však je jejich čest - čekati na jejich pomalé kroky mohl bych i dlouhé roky, nepřesvědčí nikdo lehce toho, kdo v pravdě žíti nechce a já, pravdu maje za svůj cíl, jsem nyní tuto objevil..^^ A když ten motýlí den se sklání, činí opat vílu svoji paní ...
miu 17.6.2004.10:56
zboží arci pravé zboží položiť za dar nadnebeský - vílí, kolárkové stuhy marnosti v této chvíli ze ctnosti byli, odcházím v prostor něžnosti. Daleké potopy jsou a souhlasnou troubou daleké potoky čeří zemi chloubou otroky, jež se stali pány pána a víra kulminující, ač zanechána plující. Do otepi vazal vzal a svázal amoky plamených slov a hnědých hněvů, otkoky boláků, červa střevů a odhodil do dálky, konečně beze pout, plout.
kili 21.6.2004.18:26
Poutavá pohádka.. ta pouta poutažená po útlý krk vnitřního hlasu odpadla tak.. pro okrasu. A víla v trávě trávila chvíle i tvářila se rozpustile, i pustina času se pustila a půst hlasu pusa zkusila
maxmilý 23.7.2004.11:09
long time to go nad tmou, jež poutavě skryla,blouznivé hledání postavy skrze postavy, posedu v utkvělém lesu lehu, po bědu postřehu mechu a prostředku úspěchu k úsudku vám. Váhám, vílám i hrám.
kilián 17.8.2004.15:37
Kde konec? Kde počátek? Nevracej to nazpátek.. Jakoukoli pohádku - vytvářej již zpočátku, a je-li chyba v přenosu, vzpomeň květů lotosu. Vzpomeň květů lotosu, vzpomeň květů lotosu, vzpomeň květů lotosu, vzpomeň květů lotosu
m 20.11.2004.10:42
marnost a trapnost jsou sestry
kilián 6.12.2004.11:27
z velkého klanu Pomíjivostních. Klan byl zrozen pro klanění se hmotě a dál předpískává o jedné notě. Ačkoli duše sama těší se zdraví, je ukryta v těle, jehož hmota ta baví
kilián 9.12.2004.13:16
Klauni klanu byly Smysly, roztouženy sládly, kysly, klauni co hnali se dál a dál, ačkoli každý z nich občas trochu lhal.
milián 15.12.2004.13:40
dálava lživými končetinami klaunů ubírána se tenčila. Mysl myslila a smysly syslily dojmy v pojmy každým krokem.
cosey mo 8.1.2005.19:27
a krok byl mokem, ač kráčel mokrem, každým rokem barva okrem. Okrem toho bolo mnoho kryto touhou - krok pak slouhou. Touhu-li pil, chtíč s ním šil, šílel pak jak nějaký pták - jak nějaké zvíře, lapené v díře, darován temnu jak oheň síře.. dojmy ze smyslů raněné, neznaje to neměnné - duši, ač je jí to temné tělo zjasněné