home

Poušť v pralese


lesní muž 25.7.2004.03:18
Na svůj pot a vůni své krve z čerstvých ran jsem si navykl jako na mateřské mléko. Někdy se zdá, že toto pižmo je jedinou poslední známkou žijícího člověka - tedy mě. Prodírám se pralesem a nemyslím už takřka na nic, jen sleduji vůně, zvuky a svůj dech. Kdybych ztratil tuto pozornost, už bych asi dávno posloužil nějaké šelmě za potravu. V této pozornosti se roztavily nepotřebné myšlenky, které se poutaly k mé pohasínající a čím dál abstraktnější minulosti a s mojí minulostí vyvanula i moje identita. Kdybych chtěl, tak si jistě vzpomenu na své jméno, které jsem dostal od matky a na své rodné město. Neztratil jsem paměť, ztratil jsem však návaznost na staré obrazy v mé mysli.
prchající 30.7.2004.01:54
Moje nohy, tisíckrát zkrvavené a zhojené tlapy, chlupaté, setrvačně míhající se pahýly mě udržují takřka stále v pohybu. Letím volným pádem do hlubin temně zelené džungle a za mnou zůstává černá tma. Jedovatý hmyz a šelmy zůstávají za mnou jako nakladené miny připravené zneškodnit mé případné pronásledovatele. Jenže nikdo o mě stejně neví. Z paměti lidstva jsem bezpečně vymazán, zůstal po mě jen nepatrný a dávno zhojený šrám ve starých a zašlých vzpomínkách několika lidí, spojených kdysi se mnou spíše díky náhodným shodám okolností než osudem. Zdá se, že jediný, před kým bych mohl prchat, je právě můj osud sám. Nevím, kde se ve mě bere ta jistota, ten pocit, že se mi před ním prchnout podařilo. Udržuji si tento náskok a neprodukuji žádné myšlenky - signály, které by můj ztracený a tápající osud mohl zachytit a dozvědět se tak o mé poloze.
někdo jiný 19.9.2004.00:10
A tak ne sebe hledím jako na cizího, pro jistotu, i ze strachu, že bych se plným ztotožněním s tím prchajícím stínem pomátl na rozumu. Tahle cesta nevede nikam jinam než do záhuby, která je už všude kolem, čeká jen na ten správný okamžik. Nejsem to tedy já, je to on, někdo kdo běží, já jsem jen světýlko v povzdálí, jeho bezmocný anděl. Když se vznesu do velké výšky, nad stromy, vidím pouze zelené moře a prudce ostrou žhnoucí oblohu s chuchvalci kouře na obzoru. Jsou to možná mraky. Cítím pod sebou, uvnitř v tom zeleném koberci ten rytmus jeho nohou, i jeho dech.
jeho oko 22.1.2005.16:47
Pohybuje se v tom přebujelém koberci přímo, jako vypuštěné torpédo. Bezhlučně. Při troše nepozornosti se může stát, že najednou zmizí z dohledu a jeho oko, jež ho sleduje shora nad pralesem, ztratí ten černý pohyblivý bod .. a zavře se.