Román I.
Kapitola 1.(Václav Kočí, 9.2.2002)Otevírám oči.Je to hrozně nepříjemné, protože světlo, které sem proniká skrz velká okna, je neuvěřitelně ostré a nedá se před ním skrýt.Soudím, že okna musí být otočená na jih a že je nejspíš už něco po poledni.Šíleně mě bolí hlava.Zůstávám ležet na velké posteli a rozhlížím se po pokoji.Je vybaven střídmě, ale bohatě. Na protější straně stojí u zdi noční stolek s velkým, žárovkami ohraničeným, zrcadlem. Deska stolku je poseta spoustou drahých kosmetických přípravků, líčidel, řasenek, štětečků a rtěnek.Přes židli u stolku jsou přehozeny moje věci.Vedle dveří stojí naproti oknu dvě skříně ze světlého dřeva. Jedna z nich je pootevřená a vyčuhují z ní nádherné blankytně modré šaty.Pootočím hlavu doprava a pohledem prohledávám vedlejší lůžko. Je opuštěné a neustlané. Sněhově bílá přikrývka, jen tak pohozená na posteli, odráží sluneční světlo tak, že mě znovu zabolí oči.Otočím se zpět a koukám do stropu.V hlavě mám vichřici. Uragán, kvílící v šílených decibelech, ničí zbytky všeho, co mu přijde do cesty. Přesto se snažím rozvzpomenout se na včerejší večer. Před měsícem jsem dostal pozvánku na večírek, který měl pořádat jistý pan Jonas. Naše firma pro něj delší dobu pracovala. Já jsem byl pověřen tím, abych vedl projekt pro Jonasovu společnost, šlo o návrh a realizaci nějakých propagačních materiálů.Po skončení spolupráce nás Jonas ještě několikrát kontaktoval kvůli menším záležitostem a vždy se loučil jen s díky a chválou na rtech. Tak snad i proto mě můj šéf vybral za zástupce naší reklamky na Jonasově večírku.Ten se konal v jeho soukromém apartmá v Grandhotelu na nábřeží. Představoval jsem si dopředu jak to bude na večírku vypadat,po příchodu jsem ale zjistil, že jsem se mýlil.Byl jsem překvapen, že je tam tolik mladých lidí. Podle Jonasova věku jsem soudil, že večírek bude přecpán jeho vrstevníky, nabubřelými vlastníky továren, drahých restaurací a butiků společně s jejich ženuškami v oblečcích podle nejnovější mody. Naopak, spousta mladých slečen se v rytmu hudby točila po pokoji, mladíci všeho druhu si ve skupinkách povídali, popíjeli a pokukovali po tanečnících. Několik párů krásných mladých lidí posedávalo u apartmánového baru a někteří se soustředili kolem energicky vyprávějícího Jonase.K mé nespokojenosti jsem jím byl spatřen a uveden do kruhu dychtivě hledících očí. Původně jsem si představoval, že si projdu večírek a porozhlídnu se sám a až potom jsem si chtěl, podle situace a chuti, vybrat někoho ke konverzaci.Ale takhle jsem byl vržen do víru seznamovacích formalit, upocených rukou a rozmazaných rtěnek.Když jsem se vymanil ze spárů pomrkávající blondýny sedl jsem si k baru a objednal si drink.Dal jsem se do řeči s barmanem.Byl mi velice sympatický. Mluvili jsme o všem možném. Zjistil jsem, že studuje umění, a že si u Jonase jen přivydělává.Vzpomínám si,že se jmenoval se Mark, a že pozdě večer se mi přiznal, že je homosexuál.Nevím, jestli se tím chlubil nebo jestli to měla být nějaká výzva.Každopádně po té co si ke mně přisedla majitelka pokojíku, ve kterém jsem se dnes probudil, se už se mnou moc nebavil.Nejspíš jenom ze slušnosti, asi nechtěl rušit.Kdybych si tak jenom dokázal vzpomenout jak ta žena přesně vypadala. Pamatuju si ale, že jsem byl její krásou přímo unešen.Taky si vzpomínám že měla nádherné kaštanově červené, vlnité, do půl zad dlouhé, vlasy.To je všechno, zbytek její podoby už si nevybavuji.
Posadím se na posteli a podívám se z okna. Špičky stromů se mírně kolíbají v odpoledním vánku. Obloha je čistá skoro bez mráčku, vypadá to jako kdyby byl za okny nádherný letní den. Teplota je však hluboko pod bodem mrazu a já přemýšlím, zda má vůbec cenu někam chodit. Dnes mám volno a po předešlé noci budu stejně neschopný jakékoliv činnosti.
Kapitola 2.(Vendulka Chalánková,12.2.2002)Pokojem zaznívá jemné zakašlání.Ach,teprve teď si všímám židle za skříní.Sedí na ní ona.Kašlání se opakuje až žena propadá v záchvat,její krásná malá hlavička sebou zmítá ve víru kašle.Vybavuju si cigarety Orion.velmi exkluzivní značka.Vidím ty její dlouhé vlnité vlasy a krásné tělo.Sakra teprve tedˇ mi dochází,proč sem nebyl schopen vybavit si její podobu,vždytˇ ke mě byla celý večer otočena zády!Bože!I cestou na tento pokoj šla přede mnou bez jediného ohlédnutí.Pak se zhaslo.No nic.Sedám si na posteli,další vyčkávání je mučivé a neůnosné.Musí vědět,že už jsem vzhůru!Ano pomalu se ke mě otáčí... Kapitola 3.(Adam Puchar*,22.2.2002)… „Ahoj, ty už jsi vzhůru, vzbudila jsem tě, měla jsem hovor, ale zase to vypadlo, takže jsem… aha, promiň, vezmu to… “ „„Mrzí mě to, dneska je tam mizerná spojovatelka… já nepřemýšlím o čase, já přemýšlím o DETAILU! Přemýšlím o celém tom uklízení, které musím udělat! Když dokončím zásuvku s kancelářskými potřebami, když vysaju ty obyčejné bločky a letecké obálky a vytáhnu je všechny ven a zase je dám zpátky, zbývá mi ještě spodní zásuvka, zásuvka naplněná obrázky. Je v ní spousta obálek, na kterých je napsáno ´Různorodé´, a to je jedna z věcí, které se snažím si v životě podrobit, to slovo ´Různorodý´. Musí vypadnout. Protože nic není různorodé. Takže jsem se rozhodla vzít všechno, co je v ´Různorodém´, a dát to do jiné kartotéky. Vytáhnu věci jako jsou ´Zveřejněné fotky´, tedy obálky, které mi lidé poslali s obrázkem, který jsem poslala někomu, kdo zemřel, a fotky z knih, všechny tyhle věci. A řeknu si: ´Opravdu chci všechny tyhle fotky?´ Takže ty balíčky otevřu a podívám se. No, nenechám si je všechny, schovám si jen ty důležité. Zbytek vyhodím, zbavím se tak pěkně tlusté hromádky, když vyhodím třeba - Lee Tallberga. Kdo je to, sakra, Lee Tallberg? Rotten Rita? Hm, Rotten Ritu bych si asi měla nechat. Peter Hugall... no, asi ty věci nevyhodím. Možná, že z nich udělám knihu. Ponechám je v té obálce a přesně v té formě je vydám. ´Fotografie z obálky´. Pak musím projít záruční listy. Je jasné, že nemá význam držet záruční listy starší než devadesát dní záručního období. Takže projdu obálku a zbavím se přinejmenším na palec vysokého štůsku, když vyhodím záruční listy z roku 1965, víš, jak je to s magnetofony a foťáky, poslala jsem poštou záruku a schovala jsem si tu maličkost, ale oni mi po roce pošlou štítek z počítače IBM, na kterém je napsáno: ´Jestli chcete opravit některý z těchto dílů, zaplatíte 17 dolarů.´ Pak mám samozřejmě ústřižky od zaplacených daní tři roky zpátky po jednotlivých měsících - pečlivě je zařazuju do obchodních obálek - ty se na to moc dobře nehodí, ale všechny ústřižky z roku 1973 mám v manilových deskách s označením ´Ústřižky´. Pak si schovávám xeroxy, protože v prvé řadě, pokud jsem měla důvod něco xeroxovat, nemám teď důvod to procházet. Pak ´Nápady´. Teda, obálka nápadů je prázdná, ale třeba nějaké dostanu, takže bude lepší, když tu obálku ve složce nechám. ´Účty k zaplacení´. No, vlastně složka ´Účty k zaplacení´ se nemá co skrývat v šuplíku, takže jestli chci být dobrá hospodyně, měla bych ty účty opravdu vydělat ven a mít je na očích. ´Právník´. … . . . Šestkrát jsem spláchla lahvičky od ředkví, pak dvě plastové tašky, jedna byla od ředkví, druhá od mrkve, a papírový sáček, ve kterém jsem ředkve a mrkve donesla z obchodu. A pak jsem spláchla mrkvovou nať a mrkvové kořeny. Pak jsem roztrhala papírovou misku, do které dávám Divokou kořenící směs, do které nakládám ředkve a mrkev, roztrhala jsem ten talíř a vhodila jsem ho do záchodu. Každou věc splachuju zvlášť, takže to už máme patnáct spláchnutí. Pak taky splachuju staré pilulky. A pak, když velmi znervózním, to když slyším v rádiu reklamu: ´Tohle je údaj, který musíte znát naprosto bezpečně, buch buch buch buch. Znáte svůj tep? Nechali jste si změřit tlak!´ V tu chvíli si myslím, že co nevidět zemřu, tak si říkám: ´Ach, bože, raději zrovna vyhodím nějakou pornografii.´ Tak zpět do zásuvky s polaroidovými fotkami. Včera jsem se rozhodla vyhodit nahaté kluky. Vzala jsem složku se štítkem ´Mladé penisy´ a roztrhala jsem je na kusy a spláchla jsem kluky do záchodu. Pak jsem měla magazíny se svalnatci, které používám na penisové koláže, tyhle magazíny mi dávali lidi, popadla mě silná paranoia, že mě kvůli nim zabásnou. Tak jsem všechny penisy vystřihla a vložila do malé hnědé obálky, ale jak se ještě vypořádat s magazíny. Paranoia mi nedovolila je nechat vzadu na konci chodby, takže jsem musela každý magazín rozstříhat na malé čtverečky a pak spláchnout ty kulturistické magazíny do záchodu. Pak mám spoustu věcí, o kterých se říká, že se nedají spláchnout. Kdysi mi nastal problém, když jsem spláchla kus látky. To jsem tehdy zakryla koberec plastickou tkaninou, protože mě jeden kluk maloval pokoj, a když byl hotový, celý pokoj jsem uklidila, všechno jsem vynesla, ale na tu látku jsem zapomněla. Tak jsem ji rozstřihala na čtyři čtverce, které jsem začala splachovat, ale vyšly bubliny a vrátilo se to zpátky. Tak. Umění v záchodové míse a Umění ve vaně. Jeden přítel mi řekl, že jeho psychiatr mu doporučil jako terapii, aby ve sprše kreslil prsty. Protože když jezdíš prsty po kachličkách, smyje se to prostě ještě při sprchování, a když vylézáš ze sprchy, je všechno čisté. Opravdu jsem pak viděla ty kresby prstů v jeho bytě, ale ne ve sprše. Tak jsem se rozhodla malovat - když jsem přestala dělat všechny ty afektované kousky a když jsem přestala kupovat vodovky Dr. Martina, barvy a Magické značkovače a všechny ty blbiny, protože je z toho jen nepořádek - tím chci říct, že jsem musela mít malou sklenici vody a že jsem musela mít takovou malou věc z plastu, abych měla pořád čisté štětce, pak něčím jiným jsem musela čistit sady barev, což vytvořilo v koupelně opravdu dílo - propláchnout vodou celou sadu vodovek tak, aby každá miska si zachovala svoji barvu, protože oranžová, zelená a černá se slily do jediné skvrny, takže půlku palety propláchnu pod horkou vodou a pak ji vysušuju toaletním papírem, který po vyčištění palety spláchnu do záchodu. Tak jsem si řekla: ´Konec s malováním, UŽ ŽÁDNÉ UMĚNÍ!´ A pak: ´Musím vypotřebovat všechny tyhle zásoby, všechny ty vodové barvy Dr. Martina, abych je mohla vyhodit.´ Byla bych je vyhodila i nevypotřebované, ale řekla jsem si: ´K čertu s tím, udělám film. Vyhodím je do vany.´ Tak jsem vazala růžovou a prostě jsem tu růžovou vystříkala do vany. Pak jsem vzala trochu tyrkysové modři a vyplácala ji hned vedle růžové a položila jsem mezi obě barvy bílý ručník, pak jsem do toho přidala trochu vody a vznikl překrásný obrazec a nahoru jsem postavila horské slunce, tam, kde je závěs od sprchy, a bylo to nádherné a začala jsem to filmovat kamerou, ´Super-osmičkou´, a vyprázdnila jsem sklenici barev, které byly v plastových pouzdrech v plechovce na odpad, pak jsem otočila kohoutky a povrch byl čistý, ani trochu jsem to nezaneřádila a přitom byl obraz kompletní. Vyfotila jsem to Polaroidem a tu fotku pořád ještě mám. Pak jsem se rozhodla, že si takhle snadno můžu udělat v koupelně Roye Lichtensteina. Chtěla jsem se zbavit všech těch kulatých míčků, které mám ze šedesátých let, z období psychedelického plakátu, tak jsem prošla zásuvku a jak jsem ji procházela, říkala jsem si, že vyhodím všechny puntíky z Dětského umělce, že všechny vyhodím do napucované záchodové mísy, a pak tam plavaly na hladině a vypadaly tak hezky, protože mísa byla čistá, dala jsem tam předtím Comet, zelený Comet - a vzala jsem to záchodovým kartáčem, takže to pak bylo skutečně bělounké - a vyfotila jsem ty puntíky Polaroidem a vypadalo to přesně jako od Lichtensteina. A pak jsem měla nějaké americké vlaječky - nevím, četla jsem na ulici, že tě zavřou, když dáš americkou vlajku na obálku, a tak jsem si řekla, že udělám v koupelně nějakého Jaspera Johnse. Vyhodila jsem všechny své americké vlaječky do záchodu a pak jsem si vyfotila polaroidového Jaspera Johnse. Taky jsem udělala v míse Warhola, k tomu jsem použila vložky Dr. Scholla ze starých bot. Byly strašně rozedrané a lepily se mi na nohy, tak jsem si řekla, že se jich klidně můžu zbavit. Tak jsem je vložila do klozetu, vyfotila jsem je a vypadaly jako namalované taneční kroky. A ty jsem spláchla. Těžké bylo vytvořit nějakého Rauschenberga, tak jsem prostě jen spláchla oznámení o jeho výstavě. Spláchla jsem ho, ale vzpříčilo se a musela jsem ho rozstřihat. Je to stejné jako s prádlem. Svým způsobem je pozorovat něco, jak se splachuje, stejné jako pozorovat víření velkých automatických praček. Nebo pohyb mandlovaného prádla. Když něco rotuje, získáš neuvěřitelné obrazce. Dokonce i natištěné věci - nejrůznější tulipány a tak - vypadají, jako kdybys mandloval nějakého Kennetha Nolanda. Všechny čáry jsou rovné. Právě jako při rotaci v pračce. Nebo v mandlu, když jede na velké obrátky. Nebo ve ždímačce. Kupuju Marlbora v tvrdém kartónu a když je vydělám z kartónu, stáhnu z každé krabičky celofánový obal a otevřu víko a odstraním ten stříbrný papírek, protože vím, že stejně to nakonec budu muset udělat, a tak, abych ušetřila čas, udělám to u všech deseti najednou, ty papírky spláchnu do záchodu a cigarety vložím do zásuvky, takže když jsi jdu pro balíček cigaret, už se tím pak nemusím zabývat. Někdy kouřím jen proto, abych získala místo v kazetě na cigarety. Rozhodně vždycky všecko, co dávám do záchodu, vyfotím a kromě toho jsem fotila, jak čurám. Na zvýšení účinku se ráda utírám a pak zahazuju cigaretu, kterou jsem kouřila, mezi nohy - jednou jsem se takhle popálila. A ty cigarety zahazuju do záchodu… . . . Teď si musím na sebe něco hodit, abych koš vynesla ven, protože v něm něco je. Stříbřitý plech se nespláchne. Zůstane plavat nahoře. Několikrát mi opravdu ujížděly nervy, protože jsem měla záplavu. Splachovala jsem totiž ´ucpávače´, byla jsem velmi nervózní a říkala jsem si: ´Dneska mě dostanou.´ Znervózněla jsem a spláchla jsem. No, a jehelníček z plastu se spláchl, ale šicí potřeby zůstaly na dně, kousek od díry. Nespláchly se. Můžeš do záchodu hodit všechny svoje ostré jehly, ale ony se nespláchnou, zůstanou prostě sedět u dna. Nedalo se nic dělat, musela jsem je vylovit. Tak jsem si musela znovu nasadit gumové rukavice se žlutými štráfy a s nimi šlo ty jehly zvednout velmi ztěžka. Tak jsem dala - zaprvé. Dala jsem tam víc Cometu, abych mísu vyčistila, a Sani-Flush. Znovu jsem spláchla s vědomím, že to jehlu nespláchne, pak jsem ji tedy musela vybrat a dát do krabičky od Marlbor. Věděla jsem, že krabička od Marlbor se spláchne vždycky, tak jsem jehlu provlékla dovnitř a ven, jako kdybych zašívala. V lepence. A zabalila jsem to a spláchla a bylo po obavách. Pak najednou toaleta začala bublat. A když jsem spláchla ještě jednou, naplnila se až po okraj. Ten okraj to vlastně nepřeteklo, voda se zastavila přesně na něm. Mohla jsem se do ní ponořit. Chápeš? Uvědomila jsem si: ´Ale vždyť nemám skafandr a jsem vyřízená.´ Zavolala jsem údržbáři: ´Johne, nechápu proč, ale přetéká mi toaleta.´ Přišel ke mně nahoru a zeptal se: ´Je tam něco?´ Já přitom věděla, že nejde o ženský problém, třeba o nějakou vložku Tampax. Byla jsem jen vyplašená z krabičky od Marlbor, protože jsem věděla, že kdyby se vrátila zpátky, Byla by úplně naboptnalá a zřetelně by byly okamžitě vidět šicí potřeby. Ale nic se nevrátilo a on se mě zeptal, co jsem tam dala, a já jsem řekla: ´Nic, snad jedině spoustu toaletního papíru a myslím, kousek mýdla.´ Vždycky, když se Yardley velmi zmenší, vhodím ho tam. Nesnáším malé mýdlové koláčky. Zkrátka, on se tam ponořuje a já myslím na všechny ty věci, které se chystají vyplout na povrch. Ovšem, ptám se ho, kam to všechno jde, protože všechny krámy, které jsem za posledních deset let spláchla, se pravděpodobně vrátí nahoru. Vrtá mně hlavou, kam to všechno fakt jde. Už jako děcko jsem splachovala věci. Splachovala jsem všechno, co jsem nechtěla, aby viděla matka. Splachování nezabere tolik času jako spalování. Samozřejmě, že můžeš spálit dopis se sprostými slovy v popelníku. Ale, bože, kolik sirek na takovou maličkost spotřebuješ, když to přitom můžeš jednoduše spláchnout. Jo, takže co chci říct, když vycupuju pokoj, ještě pořád mi zbývá vycupovat sebe… . . . V lidech opravdu nic nevidím. Jen v nich slyším věci. Ale když odejdeš od telefonu, vyděsí mě to. Když odejdeš do jiné části domu s poslíčkem nebo s opravářem, opravdu je mi z toho nanic. ……… Vrtá mi hlavou, jestli ten holub na okenní římse ví, co dělám. Pravděpodobně. Došel mi krém.““… „Tak ahoj!“ Kapitola 4.(František Dušek,25.2.2002)Na chvíli bylo zase vše v normálu... Prošla se po pokoji... Otevřela okno... Pak si uvařila kávu. Usedla do proutěného křesla a bylo jí neskonale dobře. Ve svém bytě byla sama, jen Ona a její Vzpomínky, které do ticha samoty probublávaly jejím pokojem... Kapitola 5.(Maud Kotasová,28.2.2002)"Natrhla jste mi asi pusu rovnátkama.." Už snad posté se snažím posadit na posteli. Sedí a žvýká chleba, rozmělňuje si ho kávou v ústech, klechtá a náruživě mlaská. Usměje se na mě. Kousky nahnědlého chleba, ty kousky mezi jejíma filmovýma zubama, kupodivu dostávám hlad. A ta káva jak voní pokojem. "Ty já jsem neměla pětatřicet let." A jak se tak dobře najedla, ozval se jeji vnitřni hlas. "Mysli na Františka, ten je na dva měsíce v Rumunsku..." "Odkud Vy znáte Františka?" "Ja znám spoustu milých..., mladých...lidí... A každému po trošce toho, čeho žádá." "Můžu Vás požádat taky o kousek chleba?" "Chleba? Je vidět, že tě František moc dobře nezasvětil." Kapitola 6.(Pavel Pražák,4.3.2002)Při posledních slovech ženy vzplanuly svíce. Světlo, které dosud vnikalo skrz okna, náhle pohaslo, jako by se nad město přivalil bouřkový mrak. Odkud proboha zvoní ty zvony??! "Svatý František přichází. Poklekni!" Učinil jsem jak žena přikázala. "Tato káva není káva, to je jeho krev," opakovala se stále větším pohroužením. Povstala a nesla kalich vstříc mému vyprahlému hrdlu. "Amen," opakoval jsem po každém prohlášení svaté proměny. Až hořká krev mi zalila ústa a stékala po tvářích. V tu chvíli jsem cítil, že do místnosti přichází někdo třetí, zářící, nikoli dveřmi, ale zlatou branou, v bílém rouchu, s vrásčitou, přesto mladistvou tváří, ... spatřil jsem Františka. Kapitola 7.(Václav Kočí, 8.3.2002)…Byl jsem k smrti vyděšený. V jeho tváři se zračil hněv. Díval jsem se přímo do jeho temných propadlých očí. Žhnoucí, jakoby ohnivé záblesky v nich, mi skýtali pohled do horoucích pekel, bez pohybu víček mě neustále pozoroval. Najednou jsem to ucítil.Snažil se mě hypnotizovat, chtěl mě ovládnout.Nevěděl jsem co udělat.Začal pohybovat rty jakoby mluvil. Nic však nebylo slyšet Začal mohutněji artikulovat a pohyb rtů zrychlil .Svraštil čelo, strašlivě se zamračil, vycenil zčernalé zuby a hluboce dýchal. Křičel. Z jeho, teď už zakrvavěných úst, šla ohromná síla . Vše v místnosti se náhle třáslo. Byl jsem skoro bez sebe. Zmítal jsem se na posteli a snažil se ubránit jeho útoku:Ve stěně se objevily praskliny.Skrze ně začaly do pokoje pronikat paprsky bílého světla. Uvědomil jsem si , že přes to všechno je v pokoji naprosté ticho. Podíval jsem se zpět na Františka. Měl hlavu zakloněnou do zadu a ruce zvednuté do nebe .Strop byl pryč. Na jeho místě zuřila vichřice . Černé mraky strašlivou rychlostí do sebe narážely a vypuzovaly tak elektrické výboje. Ty okamžitě směřovaly do Františkových rukou.Jeho šaty, které trhaně vlály v mohutném uragánu, se rozzářily. Jasně bílé světlo začalo zaplavovat místnost. Jeho intenzita se neustále zvyšovala. Už jsem nebyl schopný vnímat nic jiného. Oslňovalo mě to. Zavřel jsem víčka, ale nepomohlo to. Vztáhl jsem směrem ke světlu ruce,doufajíc že zabráním tomu abych oslepl. Střídavě jsem si zakrýval oči rukama a otáčel hlavu do polštáře. Nic nepomáhalo. Začínal jsem šílet, Zkusil jsem křičet, rukama jsem ztrhával zbytky prostěradla. Strašná křeč paralyzovala celé moje tělo.
Vrznutí dveří. Posadím se na posteli. „Jsi v pořádku? Jsi celý zpocený. Když jsem viděla, že jsi znovu usnul, šla jsem telefonovat vedle.“
„Kdo ti volal ?“Zaskřehotal jsem.. Mám strašně sucho v krku. Přišla až k posteli a takže si ji teď konečně mohu prohlédnout. Ano už si na ni vzpomínám. Krásné blankytně zelené oči, dlouhé řasy, malinké úzké rty. Vzpomínám si když jsem ji poprvé políbil. Kapitola 8.(Vendulka Chalánková,13.3.2002)Už jsem skoro oblečen,když Jana nervózně,jakoby mimochodem prohodí: "No tak na mě chvilinku počkej,ješte si odskočím něco spláchnout,kotě."S těmito slovy odchází Jana na záchodek.Nerozumím ničemu,ale při slovech spláchnout dostávám normální chuť na spravovací drink.Jo to by mi mohlo pomoct.Seru na Janu,jdu chlastat.Ocházím dlouhou chodbou ven.Teda ale dům je nečekaně spletitý.Po chvíli motání pohlížím nahoru ke stropu.Hmm,to jsem čekal,strop nikde,venku už se ale očividně vyjasnilo,blankytně modrá mračna mi plují nad hlavou.Tahám z kapsy lanko,hážu ho nahoru a už po něm šplhám.Kam se ale mohl zase podít strop ,vrtá mi hlavou.Zručně vypínám své svalstvo,ruka střídá ruku a taktéž noha nohu.A šup už se ocitám na místě,kdy někdy,teda aspon večer a když nám tu v Americe prší a sněží,byla doufám střecha.Rozhlížím se po okolí a už vidím první neonový nápis :Non stop.Tak to je cíl mé cesty.Vytahuju lano nahoru,hážu ho dolů a začínám se slaňovat. Kapitola 9.(František Dušek,3.4.2002)Když jsem dopadl na zem, stočil jsem lano. Člověk nikdy neví, kdy ho bude zase potřebovat. S pocitem vítěztví jsem odcházel k vytouženému cílu. Přede mnou se objevil neonový nápis.. Jako tenkrát v Texasu... Stál jsem u silnice a čekal, až projede nějaké to auto . Bylo poledne a slunce připalovalo kůži. V dáli se přede mnou vlnila bílá čára, která půlila ten obrovský prostor...horizont...nekonečno... Nebylo těžké si představit, jak to asi teď vypadá u pobřeží. Postál jsem tam ještě pěknou chvíli ,než mi zastavil chlápek s náklaďákem, který mě zavezl až k pobřeží. Cesta byla dlouhá a tak mi pořádně vyschlo v krku. Nedaleko od silnice svítil blikající nápis Non stop Zanzzibar. Zvláštní místo říkal jsem si a vešel dál. Byl to temně osvícený, zakouřený, svatostánek světských radovánek. U baru spousta štamgastů a několik krásek nabízející mi své tělo. A mezi těmi všemi, ona jako jediná, čistá a nádherná... Ten večer svítil měsíc a ten, kdo chtěl mohl vidět, každé hnutí jeho očí... Na druhý den jsem odjel za Janou. Kapitola 10.(Maud Kotasová,12.4.2002)No to jsem si mohla myslet," řekla. ,Zdekuješ se zrovna když mám velkej úklid." A vrazila mi do ruky mop. Pustil jsem ho na zem. "Jano, potřebuju s tebou mluvit." "Nó dobře.." Shýbla se pro mop. "Ne, Jano, pochop, můj život není tak jednoduchej jako ten tvůj-." "A co ty jako víš o mým životě?" "Jano, neblbni, já to myslím vážně, jen mě chvilku-" "Tak pokud chceš mluvit teda váážně, tak ne tady na chodbě. Hele, seber si to lano, ať se tu vo něj někdo nepřerazí, a pojď dovnitř." "Ježiši, kašli na lano..." Přibouchl jsem za sebou dveře. "Prosím tě, ta paní, co bydlí vedle, ta už nemá uši, ale satelity, fakt strašný, už jí to vůbec nesluší, chuděře, tak měj trochu soucit..." "Ach jo..." "Prosim tě, co ty můžeš vědět-? Vždyť máš ještě všechny svoje zuby.." Mluvila velmi tiše a přitom se na mě usmívala. "Už jsem ti někdy řekl, jak jsi krásná..." "Jéžiši, né, teď né." "-jenže mi to vůbec neulehčuješ. Víš, vždycky když někoho mám, tak mám takový ty sny...,no, vždyť víš." "No, jestli to chceš vědět, já mám taky "takový ty" sny, když s někym jsem." "Ale ne, víš, mně se zdají strašný věci. Mně se zdá o svatejch." "Cóo?" "Lezou po mně, a lítaj, a skáčou, - a něco chtěj." "Co?"¨ "Já nevim." "Hele, víš co, pudem dolů do restaurace na oběd, dáš si panáka a všechno mi to povíš, ju?" "Ju." Vzpomněl jsem si na svou nedávnou touhu. Broskvovááá...třeba mi to pomůže se rozhoupat, abych jí to konečně řekl. To, co jí musím říct už od začátku. Nasadila si klobouk a utahovala si tkaničky od bot. Vyšel jsem na chodbu. "Ježiši..." "Co je?" "Jano, pojď sem honem! " "Laďo, co řveš?! Neřvi!" "Honem! Kurva, kdo mi to visí na mým laně?! A tos řikala, že mám mít soucit?!! Koukni, jak jí fialověj uši!!!" Kapitola 11.(Pavel Pražák,14.4.2002)"Proboha paní Sviňová!", spráskla ruce Jana. Babka se pohupovala za krk na laně a o život kolem očividně nejevila zájem. "Pomoz mi jí odříznout, Johny, nebo jak se jmenuješ..." "Jmenuji se Jirka a je mi 30 let, aby bylo už konečně jasno. Jsem střední postavy, kaštanové vlasy a mám vypoulené oči. Taky mám vysokoškolské vzdělání, Jano, to bys možná taky měla vědět, než tu babu podřežem. Studoval jsem na pajďáku religionistiku a parapsychologii." "Taková kombinace opravdu existuje?" "Na tom nesejde. Hlavně musím mít nějakou image, abych tu furt neběhal jak prachsprostej anonym..." "Tak jo, Jiří", oddychla si Jana." "Tak jo, Jani. Teď teda k té staré paní. Necháme ji zmizet, nebo ji poctivě odřízneme a pošleme do kremačky?" "Ale kdo tu teď bude místo ní bydlet? Och, aby mi sem nešoupli nejakou verbež..." "Jani, tak abys věděla, nastěhuju se sem já a budeme sousedi, souhlasíš?" "AnoAno, Jiří", zavýskla, "ale můžou mít spolu sousedi intimní vztah?" "Hmmm", zaskočila mě, "tím si nejsem moc jistý, ... to zjistíme ... Každopádně můžeme probourat tunýlek ve zdi a oba byty tak spojit. To by změnilo situaci." Pak se stočil rozhovor na rodinu, obědy, večeře, biografy ... a mezitím, znuděná a mrtvá paní Sviňová, potichu odkapala do kanálku v podlaze, který tam pro tento účel přičaroval Svatý František. Lano se samo stočilo a prodalo se do bazaru. Za utržené peníze se postavila střecha, která chyběla, a do zdi, oddělující oba byty, byl vybourán otvůrek. Smrady obou domácností se spojily v jeden. "Tak teď, když už máme společné zázemí, pověz mi, Jiří, jak je to s těmi tvými sny. Do restaurace už chodit nemusíme, sama dovedu uvařit lépe než ty číšníci tam dole v přízemí. Naložím na zítra tvarůžky, chceš?? .. ale tak už si sedněme sem do té kuchyňky a pijme kávu ... poslouchám." |
