TurboROMÁN


JménoDatumZpráva
Pavel30.5.2002.17:31 Tak sedím v kanceláři po té schůzi a mám ještě sevřený žaludek. Čím je člověk starší, tím na něj mohou vytáhnout víc svinstev. Ještě že už není totalita, asi bych ve strachu o svůj život také podepsal spolupráci. Za pár let by mě za to druhá strana pověsila. Ale mě jde teď hlavně o zítřek. Nejsem schopný myslet do budoucna. Každý rok přehodnocuji a posouvám svoje vize apokalypsy. Takže možná až na podzim. Do té doby se buď oběsím, nebo zamiluji. Chci se zamilovat, ze smrti mám strach. Smrt s láskou bude možná jednodušší, snadnější. Sedím teď v cizí, propůjčené kanceláři a pospíchám s odpočinkem. Cítím, že za dveřmi čeká někdo další, kdo potřebuje prostor. Ještě chvilku prosím, netlačte se, na každého přijde řada, na každého jednou dojde. Ještě tak minutu bych tu rád dýchal, ... zhluboka, ještě dýchám moc rychle a ne z celých plic. Pokusím se aspoň jednou nadechnout zhluboka ... a pak pomalu vydechnout.
Jan30.5.2002.18:14 Ťuk ťuk ťuk ! "Je tam někdo ?!" Hledám tady toho podivného muže, co se tady po něm shání v předsíni čekající dáma. Napovídala mi o něm takové věci, že mám-li věřit vysloveným slovům, což bych si raději rozmyslel, nevím si s tím vůbec rady. Jak si mám představit někoho, kdo je starý (hned mi v mysli vyskakují obrazy sehnutých páteří, svraštělých tváří a šedivých fousů), kdo však na druhou stranu prodělal šílenou schůzi tam nahoře, kde na něj sto pětadvacet stopařů (nebo něčeho nebezpečného bez uniformy) hulákalo a usvědčovalo, tlačilo ke zdi jasnými argumenty a kdo pak toto shromáždění nebo tribunál, nebo o čem to hovořila....charismaticky zmrazil a s výrazem chmur z jiné vyšší sféry života rázně dvěma sedmimetrovými skoky opustil. A to je jenom výčet paradoxů, z kterých se vzedmula vlna mé zvědavosti. Rád bych věděl, kdo se skrývá za dveřmi, rád bych viděl toho muže, který neznámým a nepoužívaným způsobem uhranul tu krásnou tajemnou paní v černém brokátu s lesklými výšivkami květin, a také bych s ním rád sám mluvil. Třeba by mi poradil s tou věcí na ořešáku na zahradě, intuice mi říká, že s tím má co do činění, podivín záhadná... "Je tam někdo ?! Čeká tady na Vás nějaká.........žena."
Pavel - sentimental B&W capture30.5.2002.20:35 Vím kdo to je. Znám ty šaty. Jsou poseté drobnými stříbrnými kolečky. Jednou ráno jsem našel dvě stříbrné tečky v posteli. To je to jediné, co mi kdy z našeho přátelství zůstalo. Máme stejnou bolest. Ona nemůže mít mě a já nemohu vlastnit ji. Ač oba chceme, při každém doteku se mezi nás staví překážky, s každým dychtivým pohledem vyvstává v mysli beznaděj, nevíra. Vím, že nečeká ani tak na mě, jako na ty věci, které záhy vyvstanou. Naše setkání je jen vyzvedne na povrch. Nebráním se již ničemu. Hraju dokonale a do konce. Ano, jsem postava a přijal jsem ji. Za zlomek sekundy zas sehraji svou roli. Budu to pozorovat s odstupem a v pohodlí, nezůčastněně - To je to prázdno v mých očích, které jí neuniklo. Myslím, že i ona má svoje prázdno, ale prázdnýma očima nedokážu vidět, zda-li ty druhé oči jsou či nejsou bez obsahu. Vidím jen černobíle. Dokonale bílou barvu postrádám, všechny ostatní odstíny jsou jen zředěná čerň. Nuže přijď, stíne, setkat se se stínem mým.
Jan31.5.2002.17:22 Ticho. Z kanceláře se nic neozývá. "Je tu tedy pan Kulinář, prosím ?" ozvalo se mi za zády. Dáma v černém již nevydržela čekat v předsíni, kde jsem jí nakázal zůstat a maje snad pláč na krajíčku, přišourala se ke dveřím, za nimiž je možná skryt neznámý. Pokývnul jsem na ni, nevrle. Vždyť kdyby ji potkala Drasslová, jak se tu jen tak poflakuje po chodbách cizí načančaná ženská, nedobře by to dopadlo. Copak já, mě by se to sotva dotklo, ale pro ni by to jistě moc nedobře skončilo ! To neznáte Drasslovou...kolik ta odtáhla nezvaných hostů dolů do sklepa. Vzal jsem proto rychle za kliku. Paní se rozběhla dovnitř a srazila mě při svém průniku do kanceláře na zeď až jsem si rozbil nos. Podlaha se barví mou rudou krví a já jen zevnitř slyším, vzlykavé prosby, výčitky a vyhýbavé vysvětlování. Rád bych alespoň nakoukl dovnitř, ale mdloby mi v tom zabraňují. Tu náhle ozvou se klapavé kroky bílých sandálů, v nichž se ukrývají bílé prsty té, které se tolik obávám. Drasslová přichází chodbou až ke mně... Cítím její silný sladký parfém a varlata mi zuřivě nabíhají.
Pavel31.5.2002.19:31 "Co tady okouníš, ty šmíráku?, ty ses díval klíčovou dírkou? Josefe Josefe, ty jsi mi ale pěkný číslo. Jako zaměstnanec jsi úplně k ničemu, ale vydržuju si tě kvůli těm tvejm koulím, co neustále nabíhají. Počkáme si až se ti pořádně nafouknou a pak tě zkopu, co??! Čuně jedno. Prasátko. No copak jsi to tady tak dychtivě pozoroval, no, pochlub se..." Dveře se rozletěly. "... dobrý den doktore Kulináři, víte že Vás tady šmíruje to čuně úřednický? Cože tu sedíte tak sám? Vy jste tuze smutný člověk, ale já vím, co by Vás vyléčilo. Mladá a zdravá slečna. Ale to už nechte na mě, já Vám nějakou najdu. Nic neříkejte. V některých věcech jsou chlapi prostě nemožní. Do týdne Vám přivedu ženu, kterou by jste sám nikdy v životě nepotkal. Začnete nový život, uvidíte, jak Vám to hned nahrne krev do tváří, Vaše propadlé oči se zajiskří jako by Vám bylo zase dvacet. Já to znám, však mi už po těch letech můžete věřit. V lecčems jsme si už vzájemně pomohli, a toto je teď úkol pro mě, nechte mě na něm pracovat. Jeden týden. Cítím, že Váš případ je akutní. Vy jste doktor fyziky, já zase lidských srdcí. A na to nepotřebuju žádný diplomy, stačí se jen umět dívat kolem sebe .. a lidem do očí. Tak se ten týden ještě opatrujte, já běžím na jednu moc důležitou schůzku ... naschledanou doktore ... (ty ještě uvidíš, šmíráku!!).
Jan31.5.2002.20:04 Ta mi teda zase dala, ó jak je silná a mocná, doktorka Drasslová ! Jak silně po ní toužím, po jejím křiku a podupávajícím bělostném masíčku v bílých kožených sandálech...nevydržím bez té furie už ani minutu ! Sbírám se, ještě celý zemdlelý nemalou ztrátou krve, nevěnuji pozornost ani otevřené kanceláři, ani osamělé postavě v ní a mé silné pohlavní chtění mě úprkem táhne do sklepa... Po krátké době zmizel jakýsi předmět z ořešáku na zahradě. Z nejmenšího okna v nejvyšším patře si toho všimly ostříží očička nejmenšího a zároveň vedoucího úředníka.A jakoby tušil neblahou souvislost zmizení té věci s tím, že pracovník Josef G. se v 17:32 nehlásil jako obvykle u jeho stolu, dal si pan vedoucí úředník zavolat tichým hlasem do rozhlasu doktorku Drasslovou. Ve sklepě byly dráty rozhlasu sice rozvedené, ale reproduktory ukradl jistý Dr. Kulinář, jehož četné poruchy paměti a divné depresivní změny vědomí řešila disciplinární komise nejednou. I kdyby však výzva nejvyššího vedoucího ve sklepě zazněla, nebylo by to nic platné. Dr. Drasslerová už tou dobou nebyla v budově. Možná že už ani nebyla mezi živými. Inu i takové věci se prý dějí, tam, kde se vyskytuje nepevný písčitý sklepní podklad. Co se tam však vůbec stalo bude muset zjistit asi až uklízečka, která se zatím rozčiluje nad podlahou potřísněnou červenou tekutinou před prázdnou kanceláří v prvním patře...
Pavel3.6.2002.12:21 Dr. Kulinář (ve sklepě): Stojím zde před zlatým lívancem tekutého písku. Je teplý. Třpytí se jak zlato, je z něj cítit mne dosud neznámý život. Události dospěly až tak daleko, že zde stojím již naposled. Přesýpací hodiny propustily poslední zrnko, a já už nepůjdu po schodech zpět na světlo slunce, pod jehož paprsky jsem se naposledy zrodil. Nevím, zda-li se kdy ještě shledám s doktorkou Drasslovou, neznám písečné křižovatky. Spálil jsem všechny písemnosti a popelem si pomazal tvář - na oslavu ukončení jistých záležitostí, v jejichž sítích jsem byl vpředen. Nyní mne již nic nepoutá a mé volné tělo poslechne moji osvobozenou mysl, která velí VSTUP DO ZLATÉHO ŠKRALOUPU. ... sbohem * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * (zrnka písku) * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *
Jan3.6.2002.16:08 * * * * * * * * * Chňap ! V poslední chvíli lapla uklizečka tělo doktora Kulináře, ve zlatém víru mizející. „Ježiš Marjá, už se to tady zase bortí, no jedině chlapi mohli postavit barák na takové „bažině“…“ pronesla rozlíceně, když jednoruč vytáhla nebožáka na vzduch. Přehodila si bezvládnou postavu přes mohutné rameno a opíraje se o násadu koštěte, vystoupala po schodech až tam, kam něžně dopadaly sluneční paprsky. „Vy se mě natrápíte, chlapi zatracený…“ vzdychala přitom. Když si všimla, že je zle, plácla mokrým hadrem Kulináře přes držku a snad to způsobil Levný Saponát či její ryzí soucit - z jeho chřípí zakroužil závan třpytícího se písku a Kulinářovy oči opět prohlédly. „No sláva, kurňa vstávejte, velkej s Váma chce nahoře mluvit, asi ňákej průser, prej ste spálil ňáký dokumenty. Co to do Vás zase vjelo, Ježiš Marjá ? Že vy si nedáte pokoj… No běžte už !“ Kulinář poslechl, vstal a nechápaje běh Osudu, stoupal po schodech nahoru. Uklizečka se za ním chvíli dívala, pak sklopila zrak a vrhla se, jakoby nic, na vytírání schodů. Na příštím poschodí vstoupil zmatený a jaksi ponížený Kulinář do řvoucího chumlu školních dětí, které zde byly na exkursi v budově. Narazil do malé hnědovlasé holčičky v růžové sukýnce a ta jej dřevěným klacíkem proměnila v malého chlapečka. Vzala ho za ruku a zahlaholila „Taky se těšíš na hřiště, Pavlíku ?“ Exkurse právě končila a výskající děti vyběhly za doprovodu paní učitelky do sluncem zalitého odpoledne. Pan vedoucí zatím zuřivě čekal na předvolaného zaměstnance...
Pavel3.6.2002.20:03 Dětské hřiště: Mezi stromy kůly v zemi, lavičky a řetězy. Nad pískovištěm se vlní Fata Morgána, zády k ní sedí Pavlík a promlouvá k dětem, které v těsném hloučku pečlivě poslouchají přesvědčivému hlasu dospělého muže, který Kulinářovi jediný zůstal nezměněn. "...to znamená, že nás čeká velké nedorozumění, jestliže se vzdáme naší přirozené touhy poznávat a růst, měnit se. Nesetkali jsme se dnes náhodou. Za mnou můžete na vlastní oči vidět vizualizované pricipy, o kterých hovořím. Zde tato paní, například, celý svůj život pečovala o dům. Tatáž paní pak rozpadla se v prach a dům se ponořil do písku. Sypký materiál náleží budoucnosti všeho a všech. Svobodnou vůlí vydat se písku lze překlenout nepříjemný zlom, který znamená mylné dosazování proměnných na nesprávná místa - výdej energie špatnými směry, zaměňování nepodstatného za podstatné a naopak. Byl jsem na druhém břehu a vrátil jsem se zpět, abych Vás vzal na příští cestě s sebou. Cesta je nyní připravena, písek je brána do nebe. Zanechme zde svoje bábovičky a vstupme do pohádkového hradu!" ... sférické zvony doprovázely drobný průvod zářících postaviček, nořících se do bezedného pískového čtverce. Lopatičky, kyblíček a narezivělé bábovičky posládané v dokonalý kruh byly posledním viditelným znamením na Zemi, kolem slunce se na pár chvil objevil dosud nevídaný duhový kruh.
Jan4.6.2002.14:24 Brunátný, vzteky rudý vedoucí budovy křičí do rozhlasu : "To si zodpovíte ! Kde jste, doktorko Drasslová !? Dostavte se urychleně do mé pracovny ! Golláči ! Golláči, okamžitě ať jste tady !" Udýchaný a rozčilený, nedokáže pochopit, proč nikdo v budově nevykonává své povinnosti a proč se on, nejvyšší úředník, musí takto ponižovat. Zoufalství. Ne, všechny je propustím a hned podám na velitelství žádost o nové zaměstnance. V této zemi musí existovat někdo zodpovědný !.................Hluboko v podzemí jevů, daleko dole v podstavě světa se hejno čistých duší odevzdávalo z celé své síly mysli a srdce konečnému pochopení o nevyhnutelnosti pomíjivosti všech forem. Přirozenost si zde nacházela svou neohraničenost a euforie z tohoto poznání zaplavovala všechna srdíčka jako jedno.Těžké zlato se plynule prosouvalo čím dál víc dospod, mačkalo tvrdě klesající malé buddhy, aby jim umíněně ukázalo svou neoddiskutovatelnou závažnost. Totální závažnost. SMRT ! Aničce, malé holčičce v růžové sukýnce tiše vytrvale syčel přetěžký písek a zalézal do všech tělesných otvorů, zaplňoval nemilosrdně očička, ouška. Dala se mu. Věřila Pavlíkovi a sama si pamatovala na ten děsný šok, kdy poprvé nahlédla do světa těch velkých vážných lidí, co vážně chodí po svých vyšlapaných cestách, automatizují se a jsou čím dál tím víc důležití a nudní... Tu se zazdálo, jakoby smrtící bolest a ztuhlá nesmírná tíha povolily, ale nebylo to žádné vnější fyzické dění.
Pavel6.6.2002.20:07 Letíme, padáme, přesýpáme se, mísíme se, vznikáme, zanikáme, formujeme se a deformujeme, bloudíme, hledáme, nálézáme, ztrácíme. Neměnné, nedané ani nevzané, neslíbené, to je poušť - věčná, nekonečná, doprava, doleva, nahoru, dolu i napříč, kde zde i tam má stejnou hodnotu, přičemž hodnotu nelze uvažovat, protože zde není nic k porovnání, nic dalšího, druhého, jen zrcadla myšlenek zdánlivě komplikujících strukturu prostoru, odrazy, stíny, ozvěny. Tak jo, máme zkontemplováno. Někde ale musí bejt zrada, jinak se už nebude odehrávat žádný zdánlivý příběh. Sejdeme znovu do říše zrcadel, abysme se bavili hrou odlesků a deformací? Bude nás ještě bavit házet kostkou, když je pro nás výhra bezcená? ... ne. ... Zapomeňme již tedy na sebe, jsme ukončená kapitola, a přenesme pozornost někam jinam. Vedoucí budovy je nyní tuze osamělý, sešleme mu z nebes manželku EVU. Nechť vznikne nové pokolení. A budou vařit brambory, a budou stavět obory, budou jezdit na hory, na dvory, na doly, na moly, na stvoly, osévati úhory. ****C.I.N.K**** (kouzelný zvoneček) Dobrý den, jmenuji se Eva. Přišla jsem se ucházet o místo a o vaše srdce. Mohu se tu posadit a posadit, nebo už rovnou půjdeme do přírody? Jsem ještě panna, a už je dávno po úředních hodinách. Nashledanou.
Jan6.6.2002.23:00 Vedoucí budovy, překvapený náhlou a kýženou návštěvou rychle sbalil kufr a sako a vyběhl na chodbu za Evou. „Počkejte, přece ! Neměla byste chuť zajít si o Vašem návrhu pohovořit na večeři, řekněme U Jasanských ? Pojďte, jste zvána.“ řekl, když se spolu zastavili na schodech. Přirozeně souhlasila. Před budovou nasedli do luxusního vozu pana vedoucího a odjeli večeřet humry a krevety a pít dobré šampaňské do restaurace U Jasanských. Když se dostala řeč na vše, o čem bylo mluvit, Eva dostala práci hlavní manažerky, byla již noc. Vedoucí zaplatil účet a bylo jasné, že spolu jedou do hotelu, kvůli vedoucího paní manželce, aby tam strávili noc plnou bezuzdných radovánek. V ignorantském zaujetí svými touhami, pevně ve zdech útrpné iluze ega, chvátali k autu. Pršelo. Ona se smála jeho vtípku. Museli, protože chtěli… Za plotem u auta, v zahrádce pod stromem, snad pod ořešákem, podivný tajemný předmět se zaduněním spadl na zem a zmizel, transformoval se v mé procitnutí. Zvedl jsem se, mokrý, ze země a kapky padaly. „To je přece Golláč ! Josefe, kde jsi se coural !? A proč jsi celý špinavý od písku, Ty šmíráku !“ rozkřikl se vedoucí budovy, když mě spatřil a popoběhl až těsně k plotu. Zůstal stát jako přimrazený. Kapky padaly a v prázdné zahradě spatřil vedoucí poprvé krvavě červené pivoňky. Zablesklo se. Kapky padaly a vzadu po trávníku přeběhla bílá kočka, krčila hlavu před sebe, jak jen to kočky v dešti dělají. Listí ořešáku bylo moc pěkně mokré.....
Pavel10.6.2002.11:14 GOLLÁČ:"Dobrý večer pane strojvedoucí, to máme dnes pěkné poledne, neníliž pravda?" VEDOUCÍ:"Pěkně to připaluje pražce, synu, pusťme páru, mám tu něco na přiložení" GOLLÁČ:"Slečinko nastupte urychleně, vlak opouští stanici!" SLEČINKA:"Jéminedobrej, jste vy to ale filutové, já nejsem v cestovním..." GOLLÁČ:".. protože seš kráva, ty píčo .." VEDOUCÍ:"Drž hubu, šmejde, to je moje nová buchta!" SLEČINKA:"Ale já chci radči mrdat s tím mladším .." GOLLÁČ:"Ale já tu nejsem vedoucí" VEDOUCÍ:"Tak to budeme muset celou akci stornovat. Zavolám Jiřině.." SLEČINKA:"Tak né, tak já chci s nejstarším" GOLLÁČ:"Nejstarší seš tady ty, bábo. Tebe sme měli hodit do kotle, aby to pěkně zapraskalo" SLEČINKA:"Ale hoši ..." VEDOUCÍ:"Jiřino? Haló?, prosimtě máme tady jednu zběhlou kurvu a nikdo ji nechce. Pošli nám sem pod dub Hajzláka ... dík."
Jan10.6.2002.17:54 Bílá kočka zaběhla pod stará prkna a dobře udělala, dřív než si začala olizovat tlapky tu byl Hajzlák. Přiletěl jako ohromný Kotel-Klozet k autu vedoucího a začal zkoumat situaci, která mu byla nahlášena, zcela v souladu s veselým nápisem na svém plášti CO JE NA HOVNO, AŤ JDE DO HAJZLU. S myslí zcela prostou něčeho jiného než skepse, s myslí urovnanou, usmířenou a citlivou, vypravil ze sebe : "To je ta kurva, pane vedoucí ?!" Byl mi blízký ve své dobrotě a jednoduchosti. Snad proto jsem se ocitl záhy v hajzlu. Kdo by si byl pomyslel, že celé to byl jen sen pana vedoucího, opilého na mol, který s Evou, resp. na Evě ležel na podlaze v hotelovém pokoji, nedostali se ani na postel, to by mi mělo být líto.Kde jinde než ve snech takových by se měli zjevovat bódhisatvové, ti, prošlí prašným pískem... Hned co se mu tam venku u plotu za restaurací U Jasanských zjevily krvavě červené pivoňky v PRÁZDNÉ zahradě, ustoupila skutečnost do pozadí a tak si nikdo není jist, zda ona splašená cesta autem, kličkující podnapilý šílenec je ještě skutečný nebo ještě snový... Už neprší. Nocí jen fouká tichý vítr.Mává mokrými větvemi stromů, ševelí ztichlými zahradami. Že si není co počít ? Práci co mě ubíjela ASI nemám. Nemyslím na to. Spíš na to, jak jen jsem se tu vzal, poté, co nadržený, utíkal jsem za Drasslerovou. Nejspíš však ani na to. Na to vůbec nemyslím. To je přece jasné. Bílá kočka si líže tlapky a chystá se slídit po myších. Usedám pod vanoucí větve ořešáku. Hýbe se má mysl ? Štěstí se neptá, slyším pištět myši. Spím.
Pavel12.6.2002.10:02 Vedoucí se probral na oslintané Evě. Spala. Posadil se na posteli a začal tak trochu přehodnocovat svůj život. Snažil se oddělit své sny od skutečnosti, ale byla to práce na nic. Poprvé ve svém životě se odevzdal osudu a přijal všechno co se stalo jako za uskutečněné a ukončené. "Hlavní je, že mám teď babu, to je cesta. Udělám kafe. A něco k snídani - to by bylo prima. ... lednice je ale vybílená ..." Tu si vzpomněl na Golláče. "Ten kluk ušatá, přemejšlivá, povýším ho na posluhovače! ... 0-7-3-7 3-8-8-7-.-. Golláči? Deset rohlíků s medem a kávu bez mlíka. Fofrem!"
Jan13.6.2002.15:33 Ve vrstvě zcementovatělého zaprášeného písku se ozvalo zatůtání mobilu. Na potřetí povrch puknul a z díry vykoukla nejdříve ruka, a posléze se vyhrabala celá - doktorka Drasslová, tichá a s klidem se dívající. Nadpřirozená krása svítila v jejích očích, její vzhled byl jemný, vypadala jako jeskynní bylina z bílého minerálu. "Ano, pane vedoucí, hned Vám je donesu." řekla milým hlasem do telefonu. Vstala a slunce jí svítilo na šaty, byla bosá a nohy, vlhké a malé se nebořily. Byla lehká a volná. Skočila na větev blízkého stromu a houpala se. Ruce jí po chvíli trošku dřely a pálily, tak si přeručkovala ke kmeni a vyhoupla se nahoru. Nahoře v koruně stromu seděla veverka a pročesávala si kožíšek. Doktorka se na ni se zalíbením koukala. Když jí telefon zazvonil znovu : "Ano, chce rohlíky s medem a kávu bez mléka, nashle." Houpala vesele nohama a když jí mobil vypadl na zem, ani si nevšimla, jak rychle zmizel pod povrchem... Josef Golláč se mezitím rozhodl, že si pořídí nějaký pěkný létající model letadla a bude se bavit průlety mezi sloupy a dráty elektrického vedení. Pak půjde na pole k lesu a bude si hrát s dravými ptáky. Nevadil mu hlad, stavil se před návštěvou modelářského obchodu na vánočku v Potravinách. Tam zjistil, že nemá peníze, které paní prodavačka vytrvale vyžadovala...
Pavel - přes POLE k LESU16.6.2002.16:19 Proboha!!, vidíte ji? .. Drasslová!! Vždyť ta už měla být dávno mrtvá! Je to vůbec ona? Tam, vedle jedle, jak prochází ta postava, připomněla mi na moment Drasslovou, tu ubohou nebožku. Však teď vidím, že to nemůže být ona, to není její chůze, ta tvář má jiný lesk - NA OBLOZE SE OBJEVIL BLESK!!, vidíte? Celou noc se blýskalo, ale žádné hromy nebylo slyšet. V televizi povídali stále něco nesrozumitelného o prolínání dvou front. Nerozumněl jsem tomu. ZASE SE BLÝSKLO! Jak je možné, že se měním v kašpárka? Červené oblečení jsem nikdy nenosil ... co ty rolničky!! Proboha ... kdo jsem!? Ještě před chvílí bych dal jed za to, že jsem pan vedoucí, a TY - můj pejsku - že jsi jedna slečna, s kterou jsem se nedávno seznámil. Třeští mi v hlavě? A kde nabral vítr to mračno písečného prachu? Mám ho plné vlasy. Někde jsem kdysi slyšel, že některé větry zvedají písečný prach ze Sahary a ženou ho přes oceán až na druhou polovinu zeměkoule. Písek dopadá do ulic v Americe, mezi mrakodrapy. Pejsku, ty máš žízeň, viď? No půjdeme tam přes pole k lesu, kde je pramen čisté vody. Tam můžeme pobýt delší čas, možná i několik dní, já nepotřebuju jíst, mě třeba pouze pít. Zanechme za sebou tyto domy, co trčí do nebe jako pomníky, nebudeme rušit pietu tohoto města. Pole. Jdeme a cinkáme. Jsi hodný pejsánek. Vidíš ten les? To je on. A vidíš tam tu postavu, kolem které ve víru prolétávají ptáci? Připomíná mi dávného přítele.
Jan20.6.2002.10:27 Postávám u lesa, kam mne dovedla cesta, vedoucí od míta mého posledního spánku pod ořešákem v zahradní čtvrti. Celou cestu za mnou jde bílá kočička, dívá se zpovzdálí co jako velký, podivně se chovající tvor zamýšlím. Probudil jsem se ještě za tmy a svítání šlo plynule s mými kroky ulicí, stále méně obležené vilkami a stále více doprovázené stromy, nicméně bílá kočička za mnou došla až úplně mimo město. Tu jsem spatřil něco jako odraz nás dvou - támhle od humen přicházející postavu muže a zvířete. Nějaká schůze vodičů zvěře, u lesa. "Mohli bychom běžet přes všechny rokličky a pahorky až na nejvyšší dubový vrch, odkud je vidět k písečné pláži Velké studny - moře." řekl jsem, když přišli až ke mně. Podivný mužík oblečený v červených šatech mi připomínal někoho moc povědomého. Když má společnice spatřila psa, který s ním přišel, zaprskala a vyšplhala na strom. "Mohli bychom se po nějaké dlouhé větvi spustit až do řídkých piniových hájů na písečných březích a čekat, až připluje loďka sturistkami !"
Pavel20.6.2002.11:25 "Milý příteli", odvětil jsem, "až se spustíme do piniových hájů, půjdeme k vodopádu. Není daleko, voda je dar. Užijeme ho a poputujeme kousek po proudu řeky až k deltě. Položíme se do vlažných vln a klesneme do podmořské jeskyně. Nalezený diamant nám poví svůj příběh. Pomocí nových křídel se ztratíme v obzoru. Moře bude pravidelně oddychovat a ochraňovat jeskyni pro další poutníky za tisíc let." Pak jsme se sklonili k Zemi. "Milá Matko a Dcero, již tě brzo opustíme." Po chvíli jsme se již klesali k piniovým vrcholkům. Kočka i pes nás budou společně následovat o tisíc let později.
Jan20.6.2002.12:54 To všechno by se bývalo bylo zdálo jako krásný romantický plán, leč dlouhá dubová větev pode mnou praskla a já jen viděl, jak si červený mužík bez povšimnutí razí cestu plynule dál a mizí vesele za obzorem. Nezmohl jsem se ani na výkřik, abych ho přivolal, haluze stromů a měkký porost keřů v dolním patře lesa zmírnily můj šílený náhlý pád, takže jsem vyvázl jenom se škrábanci. Horší ale bylo zjištění, že se jistojistě po větvích už nevydám, tato kouzelná rzchlá cesta pro mně stala se neschůdnou, paralyzoval jsem se sám svým strachem a šokem z opuštění prudké vlny. Les voněl a všudypřítomní ptáci nahlas zpívali. Až jsem v dáli uslyšel projíždějící auta. Co to znamená ? Že by dálnice ? Jistě to musí být ta. Co vede přímo k moři. Bezmyšlenkovitě jsem se vydal k silnici, doufal jsem, že se dostanu až na písčité pobřeží a v piniovém háji se setkám s červeným kašpárkem. Po chvíli mi zastavila bílá dodávka, za volantem svačil chleba se salámem nějaký mladý cizinec, vesele mě pozval do auta a sluncem pálicím odpolednem jsme za zvuků letních písní z rádia frčeli k moři, alespoň jsem si myslel, že jsme se tak s řidičem shodli. K večeru jsem najednou opravdu zahlédl dole před námi do nekonečna se rozprostírající zelenomodrou hladinu, se spoustou větrem vyhnaných vlnek, co se leskly, z útesu na kterém bylo město, do kterého jsme vjeli byl celý ten pohled snový a nádherný. Shodně jsme zajásali a Giorgio mě hnedka zval na večeři k jeho rodině a sestře, do domu hned na pláži.
Pavel - způsob letu je odlišný24.6.2002.15:24 Až klesající ve vlnách jsem se pozastavil nad pocitem osamění, leč nevracel jsem se nazpět hledat svého přítele. Ještě tak půl minuty vydržím bez vzduchu, vchod do jeskyně je už jen pár temp předemnou. * Vyplaval jsem do azurového prostoru. Ticho. Chodba. Diamant ležel na jejím konci. Dotýkám se ho a pozoruji lehké chvění, nemohu však rozpoznat, jestli jsem to já, nebo prostor. * Rozednívání. Křídla mají talířovitý tvar? - Nebyl to diamant, ale křišťálová páka. Senzor. Technika z jiných planet je zde důmyslně skryta. * Zapochyboval jsem. Chci nastoupit a letět? Jaký je rozdíl mezi smrtí a útěkem? Je to útěk? Smrt je možná vždycky, útěk je příležitostný. Volím příležitost. Bez vzrušení. * Talíře sklaply nástupní škvíry. Hukot podruhé, leč bez zvuku. Nemá to okna! Jak poznám krajinu? Řídí se to se zavřenýma očima. Letím za zvukem zevnitř.
Jan25.6.2002.15:20 Na terase bílého domu hned na pláži jsme večeřeli báječné těstoviny s lehkými omáčkami, pikantní saláty, olivy, kapary a reruz a pili skvělé víno. Pořád jsme se bavili o tom, co je to ten reruz, Adriana, Giorgova překrásná tmavá sestra se stále snažila mi to vysvětlit, pomoci si vzpomenout... Říkala, že občas spadne reruz ze stromu, někdy se válí u paty ořešáku nebo dubu, a já jen nemohl pochopit, kde vlastně ten reruz na stole leží, kde jej jíme. Najednou začal od moře, od zapadajícího slunce polohlasně zvučet nějaký předmět, přiletěl sem a než jsme se vzpamatovali, odnesl Adrianu, vssál její tělo a snad i nějaké jídlo a pití, byl to létající talíř a naprosto nás vyděsil, povalil nám stůl a všichni jsme také skončili na zemi. Giorgo se rozčílil a začal běhat okolo domu a na pláž k moři a křičel, bědoval, volal, svoji sestru a říkal, kde jen ta moje krásná sestra je... "Hlavně, že nám to UFO neodneslo reruz...!" řekla pak Giorgova žena, která měla dost toho, jak se po dlouhé večeři opilá Adriana vždy jen v kalhotkách válela po stole a byla oplzlá. Tak jsem se po chvíli sebral a loudal jsem se už za tmy po pláži, nebylo vůbec chladno, tak jsem se svlékl a vstoupil do vln. Omývaly mi nohy, šel jsem dál, všude byl jen písek, příboj mě houpal a já nevědel, co bude zítra a bylo mi trochu smutno, že se tu jen tak flákám, ale nebylo to zlé, za chvíli do vody vběhl i Giorgo a jeho žena, tak jsme plavali a cákali na sebe, potápělui se a vlny neměně houpaly naším zapoměním se ve veselí. Spal jsem velmi dobře u okna s větrnou záclonkou.
Pavel26.6.2002.19:46 Spirály, vlny, teploty. Jak se v tom ty ufoni orientujou? Muj způsob letu odvisející od vnitřního zvuku byl mylný. Málem jsem havaroval. Těsně před možným nárazem se roztočily spirály o 106, tak jsem s sebou cuknul a zachránil si život čoveče. Při tom saltu mortale se na moment rozklížily talíře a vcuclo to sem nějakou holku. Je omráčená. A HEZKÁ!! Hledám automatiku, abych mohl nastavit nějaký stabilní směr do otevřeného prostoru a abych se pak mohl věnovat něčemu příjemnějšímu. Cítím lehký dívčí parfém a vůni mýdla. Také mám pocit, že tu voní něco neznámého, něco mezi melounem, broskví a čokoládou. Možná nějaké zkažené ovoce, nebo nějakej africkej neznámej plod, co jsem ještě neochutnal. Zeptám se na to tý holky, jen co tu dokroutim ty blbý ufounský vlnky a péra. Pěkně mě už od toho svěděj ruce.
Jan23.10.2002.16:35 Probudil jsem se až k obědu, z kuchyně se ozývaly zvuky provázející vaření Giorgovy manželky, něco syčelo a vonělo, zastyděl jsem se, že se ještě povaluju a spěchal jsem se omlouvat. Venku bylo krásně, ale ne úplně slunečno, vál silný vítr a ptáci se jím nechali unášet, radostně křičíc... "Ahoj, jak jsi se vyspal ? " zdravil mě Giorgo v kuchyni. Po obědě jsem šel k moři, popadly mě různé malomyslnosti. Rýpal jsem špičkou boty do písku stará písmena, co se mi vybavovala ze studií na fakultě a najednou jsem uviděl pod vodou kraba, jak drží v klepetech malou rybičku, žral ji se zájmem...šplouch ! Zalila mi příbojová vlna bílé plátěné tenisky. To jsem ještě netušil, že právě to ovlivní dramaticky celý můj další život. "Katarina, veď všetky tyto javy sú falošné, iba keď to pochopíš a zažiješ, že javy sú nejavy, dojdeš osvícenia !" zaslechl jsem opodál pána s kloboukem a vysokou hnědovlásku. Očividně byla nešťastná... "Čo kupríkladu tento pán s mokrými galošmi ? Má je mokré lebo je mal suché alebo na tom opat vuobec nezáleží ? KURVA Katarina, neser ma už, ta depresia Ta moze zabit !" "Co na ni řvete, pane ?" zeptal jsem se, když pán rozhazoval široce rukama a vypadal, že bude násilný. "Hlaďte si svého !" "Vy si hlaďte svého ptáka a tu slečnu nechte být, beztak ji nepomáháte..." vyšlo ze mne.V ten samý okamžik na mě zavolal rozechvělý Giorgo "Utíkej, je to mafián !!!" červeně se zablesklo, když jsem dostal ocelovým kloboukem do nosu...