1. veřejný román


JménoDatumZpráva
El Magdalen25.12.2003.01:33 Byl jednou jeden veřejný záchodek, do kterého chodili močit nejen lidé, ale i psi. Byla to vlastně taková velká plechová plenta na kraji malého města. Scházeli se tam dobří přátelé a vždy tam panovala veselá nálada. Před plechovou toaletní zástěnou se shromažďovali různí prodejci všeho možného, takže když šel člověk na záchod, mohl si rovnou něco pěkného koupit. Tlupa místních potulných pejsků běhala kolem dokola a žebrala od každého něco na zub. A byli to roztomilí pejsci, takže lidé si na záchod často nosili i kousek chleba nebo jiného pamlsku, který pak házeli do tlamy nejhbitějším voříškům. Bylo tam zkrátka hezky a všechno by nerušeně fungovalo dál, kdyby jednoho dne nepřišel do onoho kraje podivný pocestný v černé kapuci. Přišel buhví odkud, usadil se v opuštěné chatrči za městem a s jeho příchodem se citelně změnilo počasí a nálada obyvatel. Den co den jako by se venku čerti ženili, psi se šourali se staženými ocasy, lidé chodili na záchod doma pod střechou. Já sám jsem tehdy bydlel v malém skromném domku po nebožce Jindře, která za života posluhovala na tamnější faře. Pamatuji si, jak za okny svištěl vítr a v mém pokojíku hrála meluzína. Smrákalo se, ohříval jsem si na teplých kamnech trochu chlebové polívky a bylo mi tak nějak všelijak. Když z nenadání někdo zabušil na dveře, zastavilo se mi na moment samým leknutím srdce.
CARIFUK5.1.2004.14:19 Jen jednou jsem byl nucen se zastavit na zachod v jedne restauraci. Jdu po ulici, hnedka klepe na dvere. Zapadnu do prvni knajpy kde jsem tusil zachod. Na tom zachode nejenomze nebyli psy, ale lide si tam treba nepovidali. Kazdy konal svou potrebu, nekoukal nalevo napravo, jakoby se ti lide ignorovali. Mozna za to mohlo to pocasi, mozna ze i nalada obyvatel. Nicmene hned jsem si vzpomnel na verejnej zachodek, a bylo mne smutno.
Yla Mňau5.1.2004.14:54 Začal jsem rozruššeně pobíhat z jedné strany pokoje na druhou; otevřít se přece musí. Nakonec jsem zhasl svetlo a dělal, jakože v domě nikdo není. "OTEVŘETE!OTEVŘETE!" Rozpačitě jsem uchopil kliku do své potem zvalžené dlaně a zhluboka se nadechl. Již malou štěrbinkou se mi násilím do chodby vnutil udýchaný starosta Koukal, malý tlustoučký s věcně červeným nosem a na několikrát zaplátovanými gamašemi, a vyprskl na mě:"No konečně, chlape, na nic se mě neptejte a poďte se mnou, neni čas na zbytečné vysvětlování. No, tak honem honem, ani se neobouvejte, je to važně hrozné, musíme zasáhnout..." Sotva jsem si oddychl, adrenalín mi opět stoupl. Bosky jsem bežel ve sněhu za Koukalem, jedoucím na oslovi. V duchu mi bežela jediná otázka.
mušlicka6.1.2004.16:20 stihnu to ještě? celý rok počitám hodiny, dny odstřihávám na metru a nakonec...do háje tak stihnu to? je mi blbě. né že bych byl od běhu unavený, ani zima mi není. sere mě Koukal na oslovi. Za všechno může ten chlápek s kapucou. i ti lidé v knajpě to cejtili. myšlenky mi začínají utíkat. jak můžu soustředím se na oslův zadek a běžím, jenže - stejně mi unikají. Není to tím, že by byl osel tak rychlý v běhu, to spíš já. začínám pochybovat a chci spát. magický večer tříkrálový mohl tu kletbu zlomit, jenže mi to začíná být jedno - za rok přijde další
lukin13.1.2004.10:31 Ale přeci bych tam měl dojít, je to dost nutné, jde o záležitost kraje. Přece si jen tak kvůli cizákovi všichni nezvyknou chodit na záchod doma nebo do nějakých restaurací a heren. Třeba ten blbec Bále, co má hernu v Prašný ulici, ten už za záchod vybírá peníze. Potřebujete nyklák, abyste se dostali dovnitř, ale nic příjemnýho Vás tam nečeká. Jen turecký stupačky. Zádný povídání, žádný pejsci, jen pitomý tůtání automatů. Přeci slast vezdejšího kraje neskončí jen tak šmahem? Tyhle myšlenky mi dodaly sílu a dal jsem se znova do poklusu za tečkou na obzoru. Koukal něco viděl a jistě se sbíhají i ostatní. Zahlýdl jsem chlapíka v kapuci jen párkrát, ale bylo mi hned jasné: Jednou kvůli tomuhle přivandrovalci budeme muset něco udělat. On nebyl povzbuzující vagabundský živel, jaký přinese do kraje vědomí zbytku světa, nevysedává po krčmách a nevypráví historky ze svých cest. Není to tulák, co se tu usadil a zas za čas potáhne. Je cizím tělesem v tomhle kraji a snad se usadil v tom starém baráku jen proto, aby sebral našemu malému městu náš pocit sounáležitosti ve společném močení. Koukal zakřičel do zvuku nastávající vánice: "Tady, tady, pospěš si!" Nohy mě řádně zábly, ale zaťal jsem zuby. Dobíhal jsem přes závěje Koukala s oslem. Sakra, co to je?
CARIFUK19.1.2004.23:34 Ne že bych se leknul, o to ani nešlo. Každopádně jsem si automaticky vzpomněl na ten den kdy se vše zmněnilo. Přišel buhví odkud, usadil se v opuštěné chatrči za městem a s jeho příchodem se citelně změnilo počasí a nálada obyvatel. Hned jsem zase slyšel jak z nenadání někdo zabušil na dveře. Bosky jsem bežel ve sněhu za Koukalem. Opět mně popadla skepse, vždyť za rok přijde další. Až teď jsem si byl opravdu jistý, není to tulák, co se tu usadil a zas za čas potáhne. Dobíhám přes závěj Koukala s oslem. Koukal se na mně otočí, snažíc se zastavit osla a udiveně prská: Viděl si to?! Co to sakra bylo?
CARIFUK19.1.2004.23:47 Samozřejmně že jsme s Koukalem byli jediný, kdo toho byli svědky. A znáte to jak to s takovými dopadá. Snad abych raději dělal, jako že nic. Však taky že jo. Se přece vlastně nic nestalo. Otočil jsem se že půjdu domů. Kam jdeš? Hned se vrať! Zaburácel vánicí Koukal. Taky že jo! Vracím se domů! Nikdy bych nevěřil jak hrozivě vypadá malý tlustý rozzuřený Koukal na oslovi. Jeho rudý nos se zlověstně zablýskl. Né! Vrať se sem ke mně! Musíme přece zasáhnout. Takhle to nemůžem nechat! Podíval jsem se na Koukala, podíval jsem se vánicí směrem, kde jsem tušil domov. Palcem u nohy jsem hloubil do sněhu ďůlek. Věděl jsem, že se musím někam pohnout.
lukin20.1.2004.11:45 Vypadalo to asi takhle: Uprostřed pláně plné sněhu samotnej hajzl. Normální keremickej hajzl, umělý prkýnko, nahoře rezervoár, trubka a splachovadlo, normálně jako každej hajzl u někoho doma. Ale prostě uprostřed širýho pole, chápete? Koukal na to koukal jak na zjevení. A ono to asi zjevení bylo a já jsem s tim nechtěl mít proto nic společnýho. Říkal jsem si: "Tak to už nám oběma asi hrabe, tohle je čistá halucinace..." a otočil jsem se, že půjdu domů, dám si čaj s rumem, jako že prostě trošku čaje a moc rumu, jako že tohle asi budu muset vydejchat, tady mě žádný latrinistický úvahy nepomůžou. Hajzl, kterej spadl z nebe! Ale zas to nemusí bejt tak neskutečný, vlastně. Je to jen pár dnů, jo, nemůže to být zas tak dlouhá doba a přitom si už nikdo nepamatuje, kde stávala ta plechová plenta. Teď si to vybavuju: Je pěkný počasí, stojim na kraji města (čili - skoro v poli, aha, to je ono !), chlemtám pivo a kecám s místními starousedlíky. Dědoušek vypráví o nebožce Jindře, po který jsem si vzal do nájmu byt, vypráví, jaká že to byla hodná ženská, říkám: Jasně, jasně a přitom mi pes močí na moje krásný nový fusky, ale mě to nevadí, je to tu fajn a tak se du vychcat. A pak bác: na malym náměstí z rozhlasu se linou jen zprávy o špatnym stavu země, o změnách a cizí slova, žádný historky od veřejných záchodků... No, takže to vlasně tady uprostřed pole je halucinace nebo ne? Takže třeba ne. Takže musim nějak odlákat Koukala, aby to nevykoukal a odkrýt to mystický tajemství hajzlu sám. Jo, to udělám.
CARIFUK20.1.2004.16:21 Mezitim, na uplně jiném místě, mezi uplně jinými lidmi (psi?). "Honzo, to neznamená že když písknu, že hned pujdeš. Půjdeš až já budu chtít. Teď seď a ani se nehni. Nebo si reději lehni!" Honza je ten pes z desky. Co vypada jak z reklamy na seznam. Jenže Honza není obyčejnej pes. Umí otočku. O 180° zaručeně, 360° bez záruky. Zřejmně pozůstatek z jeho reklamních dob. "Honzíků, noó, pocem" Honza zvedne hlavu a podívá se na pána. A pán zlomyslně nato: "Neser pičo!" Jeho pán žije v skorociganském ghetu na druhem konci městečka. Tudíž mnoho slušných mravů nepochytil. A takhle to jde celý den. Honza si už dlouhou chvilu říkal že vyrazí do města. Sice je venku vánice, psa by nevyhnal, ale to se právě Honzovi hodí. Radši sebou hodím! Probleskne Honzovi hlavou, mrskne otočku a je pryč. Ne že by ho jeho pán neměl rád. Oba dobře ví, jak se mají rádi. Ale takový Honza musí do světa. Zvlášť v dnešní době. V době EU.
Karpov20.1.2004.19:46 "Už by tu mohli být", pomyslela si radostně Eva a slunce jejích zlatých vlasů se rozzářilo jak se otočila u okna. Koukla se na hodiny a malé zoubky se jí zase schovaly do úst. Tolik hodin. Vařila bylinné čaje a to hned čtyř druhů. Vždycky věřila ve čtyřku. A teď už bylo půl páté a oni nikde. Sedla na postel a začala číst knihu. Hltala text a přivírala něžným nadšením oči.
CARIFUK20.1.2004.22:27 Najednou byl Honza pryč. No, povzdechl si jeho pán, nedá se nic dělat. Rozhlídnul se po místnosti, zavřel, zakódoval, zamknul a šel. V tom nejvyším paneláku, jehož okna jsou vysoko nad vánicí, tam kde ještě pořád svítí slunce, navzdory onomu chlapíkovi v kapuci, tam bydlí. Nicméně dnes příjde domů sám. Eva bude určitě smutná. Vždycky věřila ve čtyřku. A teď budou doma jen tři.
lukin21.1.2004.12:42 Koukala přestalo za chvili bavit civět na svou vlastní halucinaci. Jelikož se zřejmě vzpamatovával z dalšího alkoholického deliria, rozhodl se vbrzku, že své vidiny raději rozředí v Báleho baru. Žádné keramické mísy, jen pisoáry, please! Otočil se s oslem ve vánici, já se ani nehnul, jen mi klepl na rameno a osel ho odnesl někam pryč do té mlhy. Tohle jsem potřeboval! Vychutnával jsem svou samotu, pláň a mystický hajzl uprostřed. Chvíle očekávání, napětí. Pak se ale z mlhy vánice vynořila tmavá postava: Chlapík v černé kapuci! Sakra, co teď? Co říct, co podniknout? Mluvit? Mlčet? On se na mě ani nepodíval, jako bych tam nebyl. Přišel k hajzlu, odklopil prkýnko a začal chcát. Odvrátil jsem se, ale nemohl jsem to neslyšet: ruch města, hlasy, štěkot psa, ženský pozdech, šustění listů knihy. Tak jsem se k němu zas obrátil a viděl: chlap v kapuci se jakoby svrkával a o to větší byl proud moči. Ten chlap sám sebe vychcal! Sám se teleportoval tím proudem někam jinam. Mizel mi před očima, až nakonec proud ustal a nastalo zas ticho. Takže takhle je to! On sem přitáh celou latentní skutečnost, latrinistický mýtus! Neváhal jsem! Stáhl kalhoty a vyndal svýho pořízka. Začal jsem vydatně močit. Proud sílil a já byl bezvládnější. Jala mě božská úleva. drobil jsem se do časoprostorových křivek. Sílily zvuky, které již zaslechl, teď však byly daleko bližší, nezkreslené akustikou keramické mísy, ale zněly mi neodbytně přímo do uší. Vzdálený hluk města, šelest obracené stránky, velký ženský povzdech. A sluneční paprsky. Jo! Podařilo se!!!
CARIFUK21.1.2004.14:17 "Už by tu mohli být", pomyslela si radostně Eva a slunce jejích zlatých vlasů se rozzářilo jak se otočila u okna. Sedla na postel a začala číst knihu. Hltala text a přivírala něžným nadšením oči. Klíč zašramotil v zámku. Eva radostně zbrkle skočila na nohy. Kniha spadla na zem. "Honza, honza s tebou není?!?" Pán si zul botu, pak druhou, deštník odložil na své místo. sundal si kabát a koutkem oka pohlédl na Evu. V tom protisvětle vypadala obzvlaště rozkošně. "Dnes se mnou Honza nepřišel..." Pronesl tiše do prosluňené chodby. "Ach jo." Velký ženský povzdech. A sluneční paprsky. Takže dnes budeme jen tři. V tom se otevřeli dveře od záchodu a do chodby vstoupil muž v kapuci. "Ne! Honza tu sice není, ale já přivedl někoho jiného. Je z města. Jde hned za mnou." Jeho hlas přerušilo hlučné spláchnutí záchodu. Prkénko se vrátilo na své původní místo a dveře se otevřeli.
lukin21.1.2004.15:52 Vyšel jsem ze záchodu. Obyčejný panelákový byt, vysoko nad městem. Vešel jsem do obýváku a tam stál chlapík v kapuci, pak nějakej mládeneček a docela sličná děva. Pes tu chyběl, ale zřejmě se on dnes pokusí propojit někam jinam, takže se může za čas ukázat jako docela potřebný. "Takže jsme kde, přátelé?" prohodil jsem hned od záchodu. Podal jsem jim ruku a představili se. Jen chlápek v kapuci stál stranou a já se na něj otočil a prohodil s rozpoznatelnou nervozitou v hlase: "My se známe, že?" Podal mi ruku a zaduněl svým exotickým přízviskem. "Neměj mi to za zlé, příteli... Jsem ale rád, že z toho zapadákova jsi se dostal ven..." "No, nedáte si kafe?" ozvala se Eva a už cupitala do kuchyně. "Sedneme si, co říkáte, proberem to, ujasníme si pozice, co říkáte..." vložil se do toho majitel psa Honzy. Aby bylo jasno - vypadá to teď na přátelské posezení, ale já tušil, že to je vratká situace. Byli jsme vysoko nad městem a cítil jsem odříznutí. Hajzl v tomhle bytě se mi zdál nanejvýš podezřelý svou tupou fyzičností: barevné nálepky na umělym prkýnku, kytičková tapeta. Na chodbě zrcadlo, odrážející jasně a věrně podoby všech okolních věcí. Něco mi tu nesedělo. Hlavně chlapík v kapuci mi tu neseděl. Díval jsem se z okna. Jakoby nad mraky. Hm. Voda na kávu už vřela. Měl jsem se ocitnou tady, abych tu do sebe vyklopil presíčko a sušenky? Nebyl jsem si tím tak jistý.
CARIFUK21.1.2004.18:12 Opatrně, aby si mně nevšiml, prohlížel jsem si chlápka v kapuci. V hlavě mně zněla jeho slova: "Jsem ale rád, že z toho zapadákova jsi se dostal ven..." "Neměj mi to za zlé, příteli" PŘÍTELI? Řekl p ř í t e l i ??? Sakra. Teď ani nevím zda jsem to řekl nahlas nebo ne? Eva se na mně podívala a vicenila zoubky: "Cukr?" "NE, diky, nebo, nebo raději jo, půlku." Proč jen mně přišlo že se všichni koukají na mně. Připadal jsem si jako pečené kuře zrovna když se podává večeře. "Bohužel, k jídlu tu nic není, utekl mi dneska pes a zapomněl jsem nakoupit." Protnul trapné ticho šlachovitý majitel psa. SAKRA. Zase jsem to řekl nahlas? Nebo mně čtou myšlenky. A proč by nemohli. Když se mužeš chcankovodem přenést napříč beziérovími křivkami skrz časoprostor, proč by nemohli číst mé myšlenky. Kafe jsem se ještě nedotkl. Za všechno může Koukal. Tlusťoch. Já uplně nesnáším tlustý lidi. Jsou hnusný. Jak to že něco tak tlustého může být starostou. Jako by nestačilo že jezdí na oslovi. V tu chvíli se na mně otočil muž v kapuci. Uvědomil jsem si, že jakkoliv na něj hledím, stejně nevidím jeho podobu. Jako by světlo temnělo na jeho tváři. "Kam se vůbec poděl váš společník?" Otázal se. "Spole-leční-poleník?" Vykoktal jsem nervózně ze sebe. Věděl jsem že je konec. Určitě mi vidí do hlavy. Sakra. "Ten tlusťoch na oslovi, však víš." Trval na svém.
lukin22.1.2004.12:21 "Předně - nejsem Váš přítel. Způsobil jste všeobecné rozladění v našem městě..." "Zapomeňte na to..."odvětil kapucín. "Sundejte si ten trapnej hábit." "To asi nepůjde." Navztekaně jsem se otočil k oknu. "Teď jsem četla takovou pěknou knížku..." začala nezůčasněně Eva. "Chodim Evičce půjčovat knížky do knihovny, ale je to moc daleko" přidal se chlapík. Odmítl jsem se s kýmkoli bavit. Nejsem tu od plkání. Myšlenky ať si čtou někomu jinýmu. Nemůžu vymyslet ani žádnej plán. Představu prohodit kapucína oknem se mi nepodaří realizovat a on se beztak už nad tím v duchu hihňá. "Vystydne Vám kafe" ozval se zas ten sladkej hlásek. "Dám si pivo." Eva odskočí do kuchyně a postaví na stolek studené pivo. Přinesený lahváč exnu. Chlapík a kapucáč se mezitím spiklenecky sesedli nad cárem papíru: "Já bych to ved tudy..." Navrhoval polohlasem chlapík a nakreslil na papír čáru přes nějaký klikyháky. Kapucáč si mne vous: "Ne, ne, tam to nepůjde..." a poťukal prstem na nějakej bodík v té čáranici. Ne, jejich plány mě nezajímají. Evička je nechává být a zas si čte. Tak jsem tam stál u okna a nedělal nic. Pivo mi stouplo do hlavy a chtělo se mi na hajzl. To teď potřebuju! Najednou vidím v dálce na nebi tmavou bodku. Přibližuje se. Z dálky sílí rachot. Bod se zvětšuje závratnou rychlostí do podoby pisoáru. É,kurde, je to tady! Kapucín řve "Bacha", Eva s chlapíkem padají na podlahu, nesmím ztrácet čas, letím na záchod. V okamžiku,kdy se tříští sklo a Eva ječí,močím vší silou.
Karpov22.1.2004.15:36 Nikdy bych si byval nepomyslel, ze lunaci jsou tak agresivni ptaci. a oklepal jsem si ptaka. Eva zvedla zraneneho ptaka z hromady sklenenych strepu a on ji zemrel v rukach. Pak se stalo neco, co se mi vubec nelibilo, ale vsichni prihlizeli. Vzala mrtveho cerneho operence a takrem ho pribila na drevenou desku. "Tak. A uz je mi lip." rekla a hodila knihu do kose.
CARIFUK22.1.2004.15:54 Jakto že jsem tentokrat nebyl teleportován? A co sakra tohle všechno znamená? Přece, ne, to by nemohli... Nebo že by mohli? SAKRA! Rychle jsem začal vzpomínat jak to bylo: Chlapík a kapucáč se mezitím spiklenecky sesedli nad cárem papíru. Chlapík a nakreslil na papír čáru. Klikihák. Bod. Zvětšující se bodka.!!! HERGOT. Mám toho dost. Kapucín sundal kapuci a místnost okamžitě ztmavla. "A vy si snad příteli myslíte, že nás to baví?!?" Vánice pomalu stoupala patro za patrem. Vítr rval záclonu skrz rozbité okno. Záclona se roztrhla a část zmizela v větrném víru. Vánice stoupla o další patro. "Patrně netušíte, že to je rok co rok znova!" Dodal mužík bez psa.
lukin22.1.2004.16:16 Mezitím se pes Honza šoural ulicemi jen tak bez cíle. Začalo mu být líto, že se vzdálil svévolně od svého pána. Byl vcelku dobře vychovaný, tak nečuchal k odpadkům ani ke zvratkům. Ťapal zasněženou ulicí a začali ho pomalu zábst tlapy. Vhopsnul do mléčného baru, s vyplazeným jazykem okukoval dobroty za pultem (pro něj to byly dobroty, i když pro ostatní osazenstvo mizerný saláty ve velkejch porcích, studený polívky a nakyslý mlíko). "Co bys rád, chlupáči." "No co asi, rád bych se tu vohřál a najed" pomyslel si Honza. Ženská od pultu na něj chvilku koukala a pak mu strčila misku s kalnou vodou k čumáku. "Ani náhodou" a Honza se otočil a odcupital zas ven."Tak si trhni, podvraťáku" vyhrkla za nim ta baba. "Tak takhle ne" pomyslel si Honza. Tak jinak. Věděl o trubkách. Věděl, že ta pravá trubka nesmrdí. Vlezl do kanálu. Intenzivně čichal. Načichal tu správnou rouru. Vlezl dovnitř a čekal na spláchnutí. ŠŠŠŠŠŠŠŠŠŠŠŠŠŠ. Ták, to je ono. Takhle si to páníček představoval a já mu to teď vyfouknu, ché. Nechal se spláchnout někam, kde dostane najíst, napít a kde si bude moct lehnout k horkému topení.
Karpov22.1.2004.21:55 Eva se položila na postel a zhluboka se nadechla a vydechla. Dívala se se zájmem na ukřižovaného nebohého luňáka. A ten se pohnul. Vůbec ji to nepřekvapilo. Toho, co naposledy čůral cosi teleportovalo na to samé místo, kde se octnul pes Honza a ti dva črtači by asi pokračovali v črtání, kdyby vítr nezačal být krutý a zima nepříjemná. Tak pejskař přinesl kladivo, hřebíky a nějaké dřevěné desky se v románu vždycky najdou a začal spravovat okno. "Jsme čtyři." usmála se Eva.
Karpov27.1.2004.00:26 Luňák vytrhl z desky jednu sponu a záhy i druhou, třetí a čtvrtou, ty zazvonily jak špendlíky, dopadl na bok na podlahu, ale nikdo z lidí nestihl reagovat. Stejně nikdo z lidí neměl zájem vůbec reagovat. Kdo ví, co vedlo Evu k tomu, aby domněle mrtvého nebožáčka takhle ukřižovala. Když se ukázalo, že je živý, prostě ho nechala být. Docela ji i zajímalo, jestli najde poslední nezabedněnou škvíru a opustí místnost, kde míň a míň foukal vichr. Kapucín se ale podíval na Evu velice výhružně a smrtelně poděšeně. "Podívej se, cos to provedla. Vždyť on NENÍ ŽIVÝ." Vypadlo Ti kladivo z ruky. Tohle nebude zcela obyčejný den.
CARIFUK28.1.2004.19:26 Starosta mezitim pomalu dojel domů. Osla dovedl do garáže, a namluvil mu, že až manželka usne, tak ho pustí dovnitř, k televizi, na postel, ale teď ještě ne. JAčkoliv to oslovi takhle říkal každý den, nikdy ho dovnitř nepozval. A osel jakoby druhý den o ničem nevěděl. Prostě si t nepomatoval. Osel nemá rozum jako lidé nebo psi. Má to uplně jinak. Starosta vešel do svého domu, cestou po schodech hladil tlustou ručkou své zábradlí z mahagonu. Ovšem za dveřmi do ložnice ho čekal šok. Manželka ležela na posteli a koukala na telku. To bylo v pořádku. V televizi běželo to co včera, což po letmém pohledu do programu zjistil že to je také v pořádku. Byla to repríza. Ovšem tam u topení pod voknem ležel někdo, koho by tu nikdy nečekal. "To je dost, že jdeš, Koukale.!" Odpoutala se od televize jeho žena.
Karpov29.1.2004.11:56 "Co, co, co to má znamenat Marie ! Marie kdo to..." starosta přešel po odmlce v řev "Vypadni vodsaď ty vole ! A dělej ! Kmitej !"
CARIFUK29.1.2004.14:42 Honza vystartoval od topení. Hodil 360° otočku a mrsknul sebou směrem ke dveřím. Než však stačil opustit místnost, Koukal zabouchnul dveře. Marie začala brečet. Honza začal štěkat. Znáte to, pes z desky. Koukal byl celý bez sebe. Chytnul manželku za vlasy a smýknul s ní do kouta. Zaklaknul na ní a začal jí fackovat: "Co si myslíš, ty krávo blbá? Pitomá. Kdo ti to dovolil?" Lup, hned ji vrazil další poliček. "Je to tvůj barák? Celej den se jen válíš u televize ty pidlovoká krávo!!" A s rozběhem jí nakopnul do břicha. Takový úder vám může až vyrazit dech. Jenže to by to nebyla Marie. Zvedla se ze země a rozbila vázu od prababičky Matildy o rozzuřenou plešku Koukala. Jak se mu krev řinula po obličeji, přes oči, začal viďět rudě. Chvilku stál na místě, ale dlouho ten úder nevydržel a sesunul se k zemi. Jak ve filmu. Marie dlouho nečekala a vzala starou Teslu do náruče. Koukla se na Koukala a s jasně patrným zadostiučiněným pronesla: "Ty krávo blbá? To ses posral ne? Seš tlustej neschopnej oslovodič! Ty parchante jeden. Ty zmrde!" Není přesně jasné, jak se to pak seběhlo, ale každopádně to nevydržela ani televize, ani Koukal a ani elektrická síť. Ulice se ponořila do tmy.
El Magdalen29.1.2004.15:14 Tma byla tak hustá, že by se dala krájet. Všem obyvatelům ulice se rázem zpomalily pohyby a myšlenky, z družice by pouhým okem nikdo nezaregistroval žádný pohyb. Lidé se pohybovali tak rychle, jako litosférické desky. Jen venku ve tmě mezi domy byl cítit pohyb nějakého opeřence. Kmital z jednoho konce temného tunelu na druhý a zpět v takových intervalech, pro který nebylo možné nalézt nějaký logický algoritmus. Chvělo se to jak tibetská mísa. O litosférických deskách je známo, že přes jejich neznatelný pohyb dokáží způsobit zemětřesení na úplně jiném konci planety.
lukin30.1.2004.10:48 V podstatě vše chtělo dospět k pisoárové soudružnosti a taková šuškavá zvěst se nesla tmou. Zmínění protagonisté se v jednou okamžiku propojili v jedné auře, fluoreskující okrovožlutě, vyluzující mírně nasládlý pach. Pes Honza se líně překulil po tom náhlém vzrušení a bezvládné Koukalovo tělo už stěží mohlo okusit slast transcendentálního močení. Já byl ve zmíněném panelákovém pokoji od své transformace zřejmě nějak odtržen. Muž v kapuci třímal pevně svůj plán, víc ve své mysli než na zmuchlaném cáru papíru. Majitel Honzy a Eva se ponořili zas do své staré historie, kterou jim příhoda s opeřencem připoměla. Potřeboval jsem čas, aby se původní místo s výpadkem proudu vyladilo na stejnou frekvenci a já mohl bez problému překročit. Věžákové existence nebudou věčné, kruh se zužuje.
Karpov1.2.2004.13:53 No jó, jenže to by tudy nesměl jít Maleček. On to byl kluk z třetí třídy kterej se jmenuje Mareček, to se rozumí, ale hodně lidí mu říkalo Maleček. Snad kromě maminky, tatínka a babičky. Maleček se přišoural pod Evino okno zrovna když ven vyšla Evina sousedka, že pojede tramvají koupit si knížku Mozek, podivuhodný a záhadný. Sestra Anděla jí volala že je to skvělý čtení. Maleček se na paní udiveně podíval a řekl : "Dobrý den, kam jdete paní ?" třímal při tom v ruce velkého plyšového jezevce "Nakupovat do města." řekla paní protože to byla hodná paní. Pomyslela si něco o vývoji mozku. V té knížce se mělo psát i něco o mozcích těch divných lidí, géniů a psychopatů a tak podobně. "A co budete kupovat, když už mají zavříno ?" překvapil ji Maleček. "Jakto zavříno..." "Ne nemají, já si z Vás dělal srandu." řekl Maleček jakoby nic, jakoby to nebyla úplně cizí paní. Vzal ze země kámen a řekl "Chytej !" a hodil ho na nevěčný věžák. Zvuk to byl božský ! "Ty parchante, zrovna jsem jedno zabednil !" zařval Honza, jak se jmenoval ve skutečnosti Honzův majitel. "Kdyby aspoň rozbil to samý, mohlo by se to na něj svést." řekl do místnosti a vyběhl před barák. "Pocem ! Jak se menuješ ?" "Jé to je starý...Já ještě nesemenuju." usmál se Maleček a nechal se v klidu táhnout do cizího bytu za špibavou bundu. Ale tvářil se, jakoby mu to vadilo. Trochu vyděšeně. "Dobrý den. Jé to je dobrej pták, vypadá sice trochu zmláceně hm, ale je dobrej. Kde má klec ? Mně zbyla svačina, já bych mu ji dal do krmítka." "Co to je ?" zhrozil se kapucín. "No ne fakt, chleba s máslem a salámem.""Salám už jsem vyjedl, ten je nejlepší já mám rád slaný věci...Ale sladký taky. nemáte nějaký bonbony ?" "Ten pták přilítl oknem." řekla Eva a usmívala se trochu překvapeně na toho divnýho človíčka. "Víte kolik tu máte knih ?" "Jak se jmenuješ ?" "Nevím." "458." řekl Maleček a dělal jezevcem vrrrn vrrrn pod Evinu obří knihovnu. "Fakt jo ? Já je nepočítala." "Bane, já si z Vás dělám šoufky. Je jich 320." Vrrrn vrrrn...
CARIFUK3.2.2004.12:52 V tu chvili se ulice rozsvitila. Tak , pomysleli si všichni v civilizaci. A je to.
El Magdalen3.2.2004.17:56 Ale pak se to zase zhaslo a tma byla ještě černější než nejčernější čerň v Brně Černovicích se zavřenýma očima při zatmění měsíce. Bylo to kruté jako krůta a silné jako silonky. Ale pak se to zase rozsvítilo a zůstalo to už normální, bez větších výkyvů. Vnoučata současné mládeže to už budou vnímat jen jako smyšlenou historku senilních dědečků.
CARIFUK3.2.2004.18:50 Vypadalo to jako před tím. Zdálo se býti všechno v pořádku. Lidé pomalu otevřeli okna a nadechli se vzduchu. Vrata se otevřeli a ulice se zaplnili lidma jak šampuska močí. Všude kam jsi se podíval se lidé radovali. Chodili ulicemi v průvodu, nad hlavami se třepotali vlajky a transparenty s oslavnými texty. Všichni lidé děkovali. Provolávali slávu. Na Koukala se zapomnělo. Honza se vrátil domů. Eva odnesla knihy do antiku a ten co ještě nesemenil tak si to poprvé udělal u nich v bytě. Já jsem sjel výtahem a vyšel na ulici. Do proudícího davu. V krvi. Lidé volali sláva a mně se dělalo špatně. Blbě. Sakra. Kolem mě davy lidí, neskonale vděční svému zachránci. "Ať žije KAPUCÍN!" "Sláva" "Kapucín hurá" "Dal nám světlo a pohodu" To snad kurva ne! To není možné. Pomalu mě dav smetl. Připadal jsem si jak kdybych se topil. V jejich blbosti. Slepotě. Děvky. Musím najít jediného kdo zná pravdu. Koukala.
lukin4.2.2004.12:05 Mrtvý Koukal ležel zatím ve svém domě, kde se nic nedělo a jeho žena dál sledovala televizi. Pořad se ani na chvíli nevypnul, dá se tedy usuzovat, že Koukalův dům byl zcela oproštěn od celosvětové revoluce, ani světlo ani tma. Žena vypnula obrazovku a šla spát. Překročila Koukalovo vychladlé tělo, hvízdla na Honzu a oba se odebrali do Hajan. Tím Koukal zcela osaměl. Hajany daleko, žádný barák, jen pláň. Holá bílá poušť jak v Antarktidě. "Haló..." Vítr fičí a Koukala pokrývá navátý sníh. "Kam jsi se to dostal?" Koukalovo tělo je nehybné, Koukal na něm sedí a civí do dálky: "Kdo je to?" Ale už se nic neozývá. "Nemáte teplej párek s hořčicí? Nebo rum, nebo čaj, je tu kosa..." "Koukale, kam jsi se to dostal?" "Copak já kurva vim?" "Nic nevíš, ani co se dělo, zatím co jsi ležel zabitý." "Nic mi po tom není. Kde seš, vylez?" "Jak můžu vylízt, vždyť tady je jen rovina, co neuvidíš přímým pohledem, to neuvidíš vůbec." "Vylez darebáku, já sem starosta!" "Je po tobě veta, Koukale!" "To se ještě ukáže!" "Vždyť tu ležíš nataženej a padá na tebe sníh!" "Byl jsem v obýváku a bylo tam teplo!" "To se ti zdálo, prober se konečně!" "Chci být tam, kde se odehrává to nejhlavnější! Co tady na širym poli? Vrtat se v nose?" "O nic nepřijdeš, jsou to jen detaily." "Ty mě neznáš!" "Jsi nejasná postava, tupá i prozíravá, Koukale." "Mám svojí historii, netahej mě do všech těch detailů." "Už od začátku jsi byl nejasný." "Nech mě, chci se rozplynout." "To těžko, někdo tě hledá." "Chci mít klid, zmiz!" "Jak myslíš, ale už je pozdě."
CARIFUK5.2.2004.17:09 A bylo. Už to nikdo nemohl stihnout. Časové osy se uzavřeli, klíčové rámečky někdo postrácel. Vše se začalo rozpadat a zase spojovat. Koukal už to nemohl zastavit. Moc, strašlivě moc se chtěl rozplinout ale nešlo to. Nad těmito věci nemá vládu. Ostatně jako nad celou svou obcí, ale to je na jinný příběh... Rozrazil jsem dveře do Koukalova domu a začal jsem ho hledat. "KoukaleeeeeéééééééÉÉÉÉÉÉÉÉÉ !!!!!" Utíkám po schodech nahoru kde tuším našeho starostu.
CARIFUK19.2.2004.09:31 To utíkání po schodech se docela protáhlo. Je to delší než jsem čekal. Rozhodně delší než útěk po schodech dolu.
miu18.3.2004.11:54 srdce zběsile tančí v pokoji mé hrudi sem plný nechutných metafor, cítím, jak se mi zatínají pěsti a téměř ztrácím kontrolu nad svou tělesnou stránkou skřípu zuby a mysl mi neodbytně zaplňuje touha zabít, zničit tlusté prase, které dovedlo můj starý dobrý romantický svět na pokraj své poklidné existencionální existence :" Koukalééé", řvu a od úst mi odletují sliny,,monstrum romantického běsu následuje pach bramborovitého těla.
kilián24.3.2004.17:37 Zdá se mi to snad? V tom spěchu, kdy se urychlí snad všechno kromě nekonečnosti každý sekundy, by se tragičnost okolností ráda odvrátila do šílenýho smíchu. Připadám si jako postava lacinýho románu, v této chvíli, v této každé sekundě, jsem věčný a dokonale zranitelný.
maxmilan29.3.2004.11:19 odhazuji agresi jako nějaký nepotřebný nástroj, otupělou zbraň neschopnou jakékoliv působnosti..O co se snažím? Proč je proč? Se vzrůstajícími pochybnostmi usedám a otvírám, knihu, která mne dlouho tíží již v kapse kabátu.
kilian8.4.2004.15:44 A tu z knihy vypadává cihla. Tíha objasněna! Beru cihlu, čtu si v ní. Cihla čte domněnku ve mně, zda nechybí v nějakém domě. Máš poměnkové oči, jako měl Potěmkin, říká mi... Pomalu se jí ptám: Snad nejsi z nějaké té...potěmkinovy vesnice? Domněnku jsem směle směnil za domněnku jinou. Sklopila by asi oči, kdyby nějaké měla. Choulila se v rukou, značně vypálená, beze jména, jedna z miliardy, a přece jediná, svébytná, osobitá, nerozbitá. Nemohu již déle být v této podobě, odvážila se promluvit. Pomož mi, prosím... Říká se, že leckdy i smrt může být prospěšná, zabrání-li většímu utrpení. Poté,co jsem ji přiložil k srdci, cítil její dech a tiché přání, naklonil jsem ji přes vratké, rezavé zábradlí, opustil obavy a.. pustil.
kilián14.4.2004.16:43 ach tak...špitl román v knize...takhle vypadá konec..? Opravdový konec? Tolik planých slov...a žádný doslov..doslova. Poslova pouť. Smrt oslova.
kilián19.4.2004.17:47 Neváhej a sešli mu anděla...