home

Román, který nikdo nečte

_ (07.05.2007 17:54)

Pá 22.2.2007.09:57
Celkem normální den. Slunko, auta, lidi, knihy ... tunel v knihovně. OK. Tunel celý z knih. Ok. Kam asi vede? Buhužel nedohlídnu ani na začátek, ani na konec. Tak čekám. Najednou z toho tunelu někdo vyskočí. Nějakej chlápek. Chvíli se dost zmatěně rozhlíží. Když zaregistruje můj zvědavý, zjevně velice inteligentní pohled, mírně znervózní. Načež dělá jakoby nic. OK. Je to přece celkem normální ... Pak se najednou vrhne vlevo, prchá po schodech dolů. Nestíhám. Patrně mu není vhod, že je pronásledován. U dveří se ale na chvilku zastaví. "ATEISTI", asi ho zaujal tenhle nápis.



Bob Harris 22.2.2007.10:52
Vracím se zpátky k tomu tunelu. Znovu se do něj nakláním, jestli tam něco nového neobjevím, ale z tunelu na mě civí jen můj vlastní obličej. Najednou netoužím po ničem jiném, než vejít dovnitř. Ta myšlenka, co je tam, na konci tunelu, mě úplně pohltila. Rozhlížím se kolem, jestli mě nikdo nevidí. Nikdo tu ale není. Už se nerozmýšlím... Když vstupuji, moje tvář z tunelu mizí a já najednou padám stále níž a níž. Zdá se to nekonečné. Hrůzou zavírám oči a dostávám strach. Přece to musí někdy skončit? A co bude potom? Snažím se na to raději nemyslet.



DKN 23.2.2007.00:45
Ticho a tma, otvírám oči, ale nevidím nic.. Snad jen šerosvit přicházející z míst, kde by podle těch malátných zbytků mojí paměti mělo snad být okno, ale i ten se mi možná jen zdá. V tenhle moment si nejsem jistý jestli spím nebo se mi celá ta scénka s tunelem jen zdála.. Zdá se že čas ubýhá jen velmi pomalu, pokuď vůbec. Pomalu nabývám vědomí a spolu s ním i ponětí o tom kde vlastně jsem. Doma, v posteli. Zdá se že ten tunel byl jenom sen, ale čím víc se probouzím tím jasněji si uvdědomuju, že až tak jednoduché to nebude. Všechno mě bolí, celé tělo, jako kdyby mě někdo přejel. Nejhorší je, že vůbec nevím proč. Zaboha si nemůžu vzpomenout, napadá mě jen zavolat na linku informací a zeptat se, "Nevíte co jsem dělal včera v noci?". Třeba to budou vědět..



Bob Harris 23.2.2007.14:13
Našel jsem číslo do té knihovny a zavolal tam. Zvedla to nějaká starší paní na informacích a já se jí po chvíli zeptal, jestli neví, kam vede ten tunel? Popisoval jsem jí, jak jsem do něj lezl a padal a ona si myslela, že si z ní dělám legraci a po chvíli zavěsila. Znovu jsem vytočil stejné číslo, ale už to nikdo nezvedl. Nezbývá mi, než se tam vrátit a rozhlídnout se trochu kolem. Třeba mi na tu otázku někdo dokáže odpovědět. Tentokrát jdu hlavním vchodem. Nikoho ale nevidím, je to zvláštní, protože v tuhle dobu tu bývá vždy několik desítek lidí. Vstup do haly je uzavřen, ale chodba je otevřena. Došel jsem až na její konec, ale ničeho zajímavého jsem si nevšiml. Najednou vidím zase toho stejného chlápka, jak leze do tunelu. Naštěstí mě nezpozoroval. Počkal jsem, než zmizí, a rozběhl se k otvoru. Už byl pryč. Když si pospíším, můžu ho ještě dohonit. V tu chvíli jsem nemyslel na strach z toho pádu do neznáma a skočil dovnitř.



Pá 23.2.2007.19:11
Teď trošku skok v čase... Bezva, sleduje mě, myslí si chlápek a pádí dolů po schodech, na dveřích zkontroluje nápis. Bezva, odpovídá. Běží dál, ale za ním už nikdo. To mu přijde trochu divný. Situace se obrací. Vrací se do budovy a sleduje pronásledovatele ... Co? ... Von tam fakt skočil! Lidi někdy dělaj divný věci... Chvíli zevluje kolem, po schodech si to šinou študáci. No co teď? Už jsou pryč? Rozhlíží se kolem. Pak s povzdechem a nesmírným sebepřemáháním skočí dovnitř ...



Bob Harris 24.2.2007.19:50
Sofia se leknutím probudila. Hrozný sen! Co se mi to vlastně všechno zdálo? Matně se snaží rozpomenout. Viděla tunel z knih, a v něm viděla sebe, a pak ten nápis, jak to bylo? "ITSIETA"? Co jen může znamenat? A co ten muž, který tam byl? Sofia vstala z postele a letmo zkontrolovala hodinky. Cože? Půl dvanácté! Jak mohla tak dlouho spát? Ke všemu zaspala školu. Pomalu se šourala do koupelny, když zazvonil telefon. Než k němu ale došla, zvonění ustalo. Všimla si, že v záznamníku je nějaký vzkaz. Zmáčkla tlačítko přehrávání a nevěřila vlastním uším. "Stalo se něco zvláštního. Ten tunel v knihovně někam vede! Vědělas to? Jdu tam. Musím na to přijít. Brzy se ozvu. Ahoj.". Poznala ten hlas a polilo ji horko. Jako by někde uvnitř cítila, že její přítel je ve velkém nebezpečí.



Pá 25.2.2007.15:18
Podruhé padám tunelem dolů. Unáší mě jakýsi podivný prod čehosi (proud myšlenek?) Začíná se mi mlhavě vybavovat moje první setkání s tím divným chlápkem. Dohonil mě tady v tunelu, asi už se tu trochu vyzná. Snažil se mi něco vysvětlit, furt něco opakoval, na něco se mě ptal... Ale nemůžu si vzpomenout na co ... Au ... Už jsem asi dopadl. Sice bych si rád vzpoměl na to, co ho to tak strašně zajímalo, ale zdá se, že teď budu muset řešit trochu jiný problém.



Bob Harris 3.3.2007.02:22
Problém se jmenuje tma. Pád jsem přežil, zdá se, bez vážnějších následků, a teď jen uvažuji o tom, kde to vlastně jsem a hlavně, jak se odtud dostanu. V takové tmě, jako je tady, ani nepoznáte, jestli za vámi zrovna někdo nestojí. Přišlo mi ale, že tohle není zrovna malá místnost, spíš jako bych stál uprostřed nějakého obrovského sálu. Zavolal jsem do tmy. Možná divadlo nebo kino, napadá mě. Před sebou, jako bych viděl siluety sedadel. Otáčím se a zkouším kousek popojít dopředu. Ano, poznávám to. I přes tu tmu je vidět obrovské bílé plátno nade mnou. Jsem v kině! Ale v jakém? Najednou mě oslní proud světla a míří přímo na mě. Otáčím se za světlem a zakrývám si oči, abych uviděl, kdo tam nahoře je, ale nevidím nikoho. Proud světla vychází z promítací místnosti. Na plátně se rozbíhají první scény nějakého filmu. Tyhle záběry přece odněkud znám. Naráz zůstanu stát jako přibitý. Nevěřím vlastním očím. Na plátně běží film, ve kterém hraji hlavní roli. Ten film je... o mém životě.



Pá 7.3.2007.10:51
Ano, hraju hlavní roli, zírám na plátno a sleduji děj, ale po chvíli si všimnu, že to, co se odehrává, tak úplně nesedí. Tak si sedám já, svalím se do pohodlného křesla a nechávám se unášet pohyblivými obrázky. Na plátně se míhají různí lidé, známí, sousedé, rodiče, ale i lidé, které jsem nikdy neviděl. Mám přitom takové nejasné znepokojivé tušení, že i oni do mého života nějak patří, nebo možná teprve patřit budou... A pak se na plátně mihne malá holčička a to mi vyrazí dech. Je to malá Sofie, věk typuji tak na sedm let. Aleto jsem ji přeci ještě nemohl znát! ... Co asi teď Sofie dělá?



Pá 9.3.2007.19:05
(Omlouvám se za chyby. Oprava na "věk tipuji tak na pět let". Děkuji za schovívavost...)



Bob Harris 10.3.2007.18:19
Sofie vyšla zamyšleně z koupelny. Znala jedno místo, které odpovídalo tomu popisu a byla si teď skoro jistá. Jde o tunel v Městské knihovně. Vybavovala si, jak do něj několikrát nahlížela. Rychle se oblékla. Stále se nemohla zbavit toho divného pocitu úzkosti, jako by tušila, že se stane něco hrozného. V tom spěchu si ani neuvědomila, jestli zavřela dveře svého bytu. Myslela jen na jedno. Najít svého přítele v pořádku. Když vystoupila z metra a boční ulicí přicházela ke knihovně, uviděla široké bíle pásky, blokující přístup ke vchodu. Bylo jasné, že se tu něco stalo, ale nevěděla přesně co. Všude byla spousta lidí a prostor hlídali policisté. Procpala se až úplně dopředu a promluvila na muže středního věku, který se tu bavil s ostatními přihlížejícími. "Prosím vás, nevíte, co se tady stalo?" Muž se k ní otočil. "Říkají, že nějaký muž skočil tím tunelem v hale a pak ho našli v jiné části budovy s prostřelenou hlavou. Dneska tam těžko někoho pustí. A kdoví, jestli zítra vůbec otevřou." Sofie naráz pocítila sucho v krku. Točila se jí hlava. Ta její předtucha se vyplnila. Pokud ten muž měl správné informace, došlo uvnitř k vraždě. Otázkou je, kdo je ten mrtvý. Přála si, aby to všechno byl jenom další sen.



Pá 12.3.2007.11:22
Jak jsem tak sledoval sám sebe, najednou mi začalo kručet v břiše. Dostal jsem hlad a už jsem chtěl vstát a jít sehnat něco k jídlu, ale najednou se na plátně stalo něco, co mě zadrželo. Zcela normálně jsem přišel k tunelu, zcela normálně jsem do něj skočil, ale pak zcela překvapivě přiběhl ten divnej chlápek, chvíli se jakoby nic motal kolem a pak skočil za mnou. A aby toho nebylo dost, o chvíli později se připlížila další podivná postava, patrně muž, ale kvůli kapuci jsem mu neviděl do obličeje, a zcela suverénně taky skočil dovnitř. A pak už nic, žádné titulky, jen bílé plátno. Vedle mně se ozvalo zakašlání a já se překvapeně otočil. Ob dvě sedačky seděl ten chlápek a díval se na mě. "Jak se ti líbil film?" zeptal se.



... 16.3.2007.11:05
... Dlouho jsem neodpovídal, protože mi začalo docházet, co se mi ten chlápek v tunelu snažil vysvětlit. Že jsme v tunelu neustále, žijeme v něm nevědomě, v některém z paralelních, reálně možných světů, které v něm existují. "Tyhle světy se liší jen v některých detailech, můžeš se mezi nimi pohybovat právě pomocí tunelu," vybavila se mi jeho slova. Pak také jeden zádrhel - člověk si nikdy není jistý, kam se zrovna tunelem dostane.



Pá 16.3.2007.11:15
"Nerozumím tomu," přiznal jsem dle pravdy. "To je právě to, že většina lidí naprosto neví, o co tu jde ..." Měl nějaký divný hlas. Tázavě jsem se na něj zadíval, připadal mi trochu opilý. "... a já taky ne," odvrátil pohled. Pak mi ještě řekl, že prozkoumává tunel už strašně dlouho. "Nic jiného ti nezbyde, když do něj skočíš..." už skoro plakal a já jsem měl v hlavě strašný maglajz. Chvíli mlčel a snažil se uklidnit. Po chvíli se ke mně znovu otočil: "Neznáš tohohle muže? Je to ten, co skákal ve filmu jako poslední. Říká se mu Dexma a je to guru všech hledačů, co skočili do tunelu... Jenomže fyzicky se s ním nikdo ještě nesetkal ..." Podával mi malou fotografii s obličejem prošedivělého muže s jasnýma modrýma očima.



Bob Harris 19.3.2007.21:35
K tunelu se teď nedostane, všude hlídá policie. Jak ale jinak zjistit, co se stalo? Myšlenka skočit do tunelu a prozkoumat, kam vede, bylo to jediné, co ji při cestě sem napadlo. Sofie se pomalu vracela domů. Musí vymyslet co dál. Jako by naráz uslyšela známou melodii. Její mobil! Tahle melodie patří jen jednomu člověku. On žije! Sofie rychle zmáčkla zelené tlačítko. Než ale stačila cokoliv říct, ozval se hlas na druhém konci. Hned poznala, že je to někdo jiný. Ale kdo může volat z jeho mobilu? To není dobré, pomyslela si. Hlas byl zastřený a rozhodně ho nikdy předtím neslyšela. "Váš přítel je v pořádku. S jeho budoucností to může být horší. Možná byste to ale mohla změnit." Sofie se zmohla jen na dvě slova. "Kdo volá?" "Jsem ten, který vám může pomoci. Jmenuji se Dexma."



Pá 21.3.2007.10:42
Byla trošku rozčilená, vykolejená a mimo. Nasedla do tramvaje a nechala se unášet městem, lidi nastupovali a vystupovali, ale ona je nevnímala. Furt přemýšlela o tom telefonátu. Když jí ten kdosi řekl, ať svému příteli vyřídí, že ho najde na lince K, odpověděla, ať si z ní nedělá blázny a zavěsila. V té chvíli si opravdu myslela, že je to opět nějaká blbá legrace (už to znala...), ale pak jí to stejně nedalo. Zkusila zavolat nazpátek, ale nikdo to už nevzal.



Bob Harris 25.3.2007.17:51
Audi A8 se řítilo po dálnici. Martin Callaghan se těšil domů. Po osmi hodinách jízdy myslel jen na jedno. Postel. Cesta z Curychu probíhala bez větších obtíží, ale i tak těch 700 km, které měl za sebou, bylo znát. Právě míjel ceduli, oznamující začátek města, když zazvonil telefon. „Ano?”, řekl stručně namísto pozdravu. Už podle melodie poznal, že se něco děje. Jeho nadřízený by ho nenaháněl na cestě, kdyby něco nehořelo. „Dobře, že jsi tu, Martine. Potřebuju tě v centru. Došlo k vraždě v Městské knihovně. Vím, že máš za sebou dlouhou cestu, ale chci tam mít právě tebe. Rád bych to brzy uzavřel, však to znáš. Navíc, něco tam nehraje. Nechci to řešit po telefonu. Prostě jeď rovnou tam. Naši už jsou na místě a vlastně čekají jen na tebe. Děkuju.” Zavěsil. Martin si povzdechl. Postel se zdála být v nedohlednu. Rychle změnil cíl cesty na své navigaci, zapnul majáček a šlápl na plyn. V duchu si přál, aby se jeho šéf mýlil.



Pá 25.3.2007.21:49
Kromě toho, že ji téměř zajelo červené Audi s řidičem sprostě nadávajícím na za...ou dopravní špičku, se jí z celého odpoledne prochozeného po městě nevybavovalo skoro nic. Myšlenky se jí honily hlavou a nechtěly ven. Snad proto šla na výstavu známého amerického básníka a výtvarníka, aby se trochu uvolnila. No, moc se to nepovedlo. Stála zrovna v poslední místnosti a četla: "There is a sign in the light / at the end of the tunnel / I am trying to read it / We are all trying to read it / Dark figures dance in it / in the half-darkness / Light figures dance in it / in the half-light " Jo, dost dobrá výstava. A jedno slovo, co nejde z hlavy. Tunel. Něco ji tam znovu táhlo, ačkoli věděla, že se k němu nedostane.



Bob Harris 30.3.2007.22:17
Auto nechal stát v jedné z bočních ulic a zbytek došel pěšky. Čím méně lidí uvidí, že vešel, tím lépe. Proto ani nepůjde hlavním vchodem. Dovnitř ho pustili tak rychle, jakoby na něj opravdu čekali. Mrtvý muž, asi kolem padesátky, tam ležel už přes dvanáct hodin. Příčinou smrti: jedna přesně mířená rána mezi oči. Martin Callaghan se snažil přemýšlet. Proč je vlastně tady? Jeho šéf by ho nikdy neposílal někam zbytečně. Ale co je tedy tím důvodem? "Martine, něco máme!", ozvalo se za ním. Otočil se. Jeho kolega z kriminálky ukazoval do první řady. "Pojď se posadit." Jakmile si sedli, v sále zhaslo světlo. "Tohle jsme našli poté, co jsem se tu trochu porozhlédli." Na plátně se rozběhl nějaký film. Dva muži v něm skočili do tunelu. První byl jakýsi mladík. Toho druhého už znali. Ležel tu před nimi mrtev.



Pá 31.3.2007.20:19
"Mimochodem, já jsem Bertrám," oznámil mi ten chlápek, když jsme vycházeli z kina. Ani jsem nepřemýšlel, co odpovídám: "Já vím." Překvapeně se ke mně otočil. "Odkud to víš?" Tak to jsem nevěděl. Pak už jsme mlčeli celou cestu až ke dveřím vedlejšího východu z knihovny. Betrám na ně ukázal. Tam, kde bylo dříve načmáráno "ATEISTI", tentokrát stálo něco docela jiného. "JEDINÁ JISTOTA JE MLHA". "¨Takový menší detail," vysvětlil mi Bertrám, "já se v tunelu orientuji už jedině podle těch nápisů..." Vešli jsme. "Ty patříš do světa s nápisem ´ATEISTI´, ale já nevím, kam patřím já..." Stoupali jsme po schodech a já přemýšlel, jestli to má Bertrám v hlavě v pořádku a jestli by nebylo nejlepší co nejdřív někam zmizet.



... 8.4.2007.15:54
Tak jsem zmizel. Bertrám si toho partně všiml, ale neběžel za mnou. Skočil jsem si do menzy na oběd a pak na přednášky. Na filosofii jsem se dozvěděl, že vše lze zpochybnit, kromě toho, že myslíme. "Cogito, ergo sum" , René Descartes, jediná jistota je naše vlasní vědomí... Moc moudrý jsem z toho nebyl, ale cestou domů jsem si umínil, že někde poblíž knihovny zanechám Bertrámovi vzkaz. Třeba mu to nějak pomůže v tom hledání.



Pá 8.4.2007.16:03
Bertrám se zahleděl do tunelu. Neviděl tam nic než svůj vlastní obličej. Už dlouho ho nenapadlo nějak se studovat v zrcadle. Teď najednou si všiml, jak vypadá unaveně a že má pod očima tmavé kruhy. Díval se do svých očí a viděl v nich své vlastní dno. Nevnímal, jak dlouho tam stojí, jan se díval a nechal proud myšlenek plynout. A poznenáhlu se jeho mysl začala zklidňovat a on najednou začal něco chápat. Ještě nevěděl co to je, ale do zemdlené duše se mu začalo vlévat cosi docela příjemného... Když pak skákal do tunelu s vědomím, že se musí vrátit a že je to pravděpodobně naposled, že se teď něco musí stát, byl už docela klidný. Jen doufal, že jestli potkám Dexmu, tak na něj nezapomenu.



Bob Harris 8.4.2007.18:23
On sám přece neskočil! Někdo do něj musel strčit. Byl si tím skoro jist. Odehrálo se to ale tak rychle a téměř ve stejnou chvíli, co se sám chystal ke skoku, že na chvíli zaváhal, jestli se mu to opravdu jen nezdálo. Jak dopadl, pochopil, že ne. Hned poznal toho muže, který tu teď stál a mířil na něj. Bál se toho, co bude muset říct. Náhle muž promluvil: „Ty víš, kde je Dexma! A teď mi to řekneš! Jinou možnost už mít nebudeš. Dávám ti 5 vteřin, aby sis dobře rozmyslel, co mi odpovíš.” Bertrám zareagoval klidně a stručně: „Říkal jsem vám, že to nevím. Mluvil jsem s ním jen po telefonu.” Muž sáhl do kapsy, vytáhl z ní nějaký svazek fotografií a hodil je před sebe. Bertrám se na ně rychle podíval a polilo ho horko. Fotografie dokazovaly, že to, co právě řekl, byla lež, i když on sám věděl, že mluví pravdu. „Musí to být montáž, věřte mi”, rychle vyhrkl. „Varoval jsem tě, ať si svou odpověď dobře rozmyslíš”, odpověděl muž a stiskl spoušť.



Pá 10.4.2007.11:04
Martina Callaghana ráno vzbudil budík, ale on zůstal ležet. Vůbec se mu nechtělo vracet se do knihovny a dál řešit celý případ. Nikdo netušil, kdo ten mrtvý je, a on neměl jedinou stopu, tedy kromě filmu, který mu včera pustili. Ale jakou to vůbec může mít souvislost? Znovu zavřel oči. A ještě ke všemu ta holka! Policisté ji pustili dovnitř s tím, že musí mluvit s vyšetřovatelem, protože se jí ztratil přítel, ale než se nadáli, byla dvěma skoky u tunelu a zmizela uvnitř. Martin hleděl dolů za tou, kterou odpoledne málem zajel na přechodu, ale neviděl nic víc než svůj vlastní obličej. Nějak se to začíná zamotávat. Vzdychl, vstal a dal si kafe. Cestou přemýšlel, jak postupovat dál. Ale čekalo ho ještě jedno nemilé překvapení. Když vešel do haly, přivítal ho hluk zbiječek a podobných nástrojů. Tunel byl pryč, jen díra v podlaze. "Co se to tu děje?" zeptal se nejbližšího muže v uniformě. "Dostali jsme příkaz, že máme zjistit, kam ten tunel vede," odpovídal ochotně trážník. "Ty lidi přece nemůžou jen tak někam zmizet..." Martin nevěděl, jestli se má smát nebo plakat... Tak se rozhodl, že bude móc nadávat...



Bob Harris 22.4.2007.22:51
Jak tam tak bezradně stál před těmi hromadami knížek, různě poházenými, padla mu do oka jedna z nich. Kanárkově žlutá barva zářila už z dálky a jeho jako kdyby v tu chvíli nějak přitahovala. „Všechno je jinak”, pomalu četl název. A pak pořád dokola. Co když právě tohle je odpověď. Měl by se na všechno dívat trochu jinak než doposud. Až příliš věřil tomu, co mu bylo předhazováno, ať už šlo o film nebo o tenhle tunel. Hned, jak uviděl mrtvého, bylo mu jasné, že vrah nedržel zbraň poprvé. A z výrazu toho muže na podlaze poznal, že byl zastřelen velmi rychle. Ne, ten mladík nestřílel, tím si byl téměř jist. To je ono! Všechno je jinak. Ani dívka, ani ten mladík není to, co ho najednou začalo zajímat nejvíc. Jako by cítil, že kromě těch dvou a vraha je tu ještě někdo další, mnohem důležitější. Klíč k celé záhadě.



Pá 23.4.2007.10:29
Ze zamyšlení ho vytrhl až jakýsi podivný zvuk. Dost šílená melodie, vyzváněcí tón mobilu. Proč to furt nikdo nebere? ptal se sám sebe naštvaně. Pak si uvědomil, že mu to vyhrává přímo pod nohama, tak se sehnul, rozhrábl knihy a zvedl telefon. Na displeji četl "Sofie". Dlouho se nerozmýšlel a stiskl OK. Ještě než stačil cokoliv říc, z telefonu se ozvalo: "To jsem ráda, že to konečně bereš! Hele, kde jsi? Já jsem skočila za tebou do tunelu a teď jsem, vůbec to nechápu, někam jedu ve vlaku, průvodčí mě chce zrovna vyhodit...Vždyť vám říkám, že nemám jízdenku. Kam jedu?! Já přece nevím kam to jede!... Počkej prosím tě..." "Haló! Tady Martin Callaghan, mohl bych vědět s kým mluvím?" Začalo ho to zajímat, napadlo ho totiž, že to může být ta holka, která včera skočila do tunelu. Na druhém konci bylo pár vteřin ticho. "To bude asi omyl..." řekla zvolna Sofie. "Né, nezavěšujte..." Zavěsila. Poslední co slyšel, bylo: "Slečno, budete si muset vystoupit!"



Bob Harris 29.4.2007.23:03
Rychle vyhledat v seznamu jméno "Sofie" a zavolal nazpět. „Volaný účastník je dočasně nedostupný. Opakujte....” Sakra. Co teď? Na chvíli se zamyslel. Jestli je to ta dívka, asi už ví, čí telefon právě drží v ruce. O to víc by potřeboval, aby s ní mohl mluvit. Znovu vytočil číslo. Stejná hláška. Jenom doufal, že se jí mezitím nevybil telefon. Strčil mobil do kapsy a přemýšlel co dál. Měl by asi co nejrychleji zjistit, odkud volala. Nic lepšího ho v tu chvíli stejně nenapadá. Zase nějaký zvuk. Tentokrát ale úplně jiný a odjinud. Zvoní mu kapsa! Rychle vylovil telefon a mrkl na displej. Neznámé číslo? Na nic nečekal a hovor přijal. „Haló? Kam jsem se to dovolal?”, uslyšel ve sluchátku. „Taky Martin Callaghan, policie. Kdo volá?” Muž na druhém konci se odmlčel. Martin tipoval jeho věk tak na 20. Stále bylo ticho. Martin se rozhodl, že to riskne. „Právě volala vaše přítelkyně. Byla někde ve vlaku a ani nevěděla, kam jede. Sháněla se po vás. Musím se s vámi sejít. Nejsem tak úplně od policie, jestli mi rozumíte, ale jde mi o to vám oběma pomoci. A je pár věcí, které si vy i já musíme společně ujasnit, nemyslíte?” Stále nic. Martin hrál tak trochu i na čas. Pokud ten kluk teď zavěsí, už mu to bude stačit k tomu, aby zjistil, odkud volal. „Jsem teď v Městské knihovně. Tak co se sejít za 30 minut tady vedle, na rohu v té Pizzerii?” Snažil se mluvit přátelsky a nic nepředstírat. Nebyl ani důvod. „Dobře, budu tam” zněla odpověď. Pak zavěsil. Martinovi to stačilo. Vrátil telefon zpět do kapsy a pro změnu teď použil svůj vlastní. Rychle vytočil číslo. „Marku, to jsem já. Mám tu jeden telefon a potřebuji do 20 minut znát lokace posledních dvou volajících.”



Pá 2.5.2007.12:13
Tak to maličko zrekapitulujeme, mám pocit, že nejvíc si toho musím ujasnit já sám. Vyšel jsem z telefonní budky a sedl na nejbližší lavičku, po probdělé noci mi nebylo zrovna nejlépe. Takže můj mobil je v rukách policie, bezva, co tam dělá? Bydlím patrně někde jinde, neb mi klíče nepasují ke dveřím bytu, ve kterém teď žije postarší paní s celkem divokým vlčákem. Ale kde je to jinde? Nechodím se Sofií, ale s Marií, slečnou se zeleným čírem, která bydlí tam, kde bydlela Sofie, ale naštěstí neumí tak rychle utíkat jako Sofie. Jenže kde je Sofie? Prý jede někam vlakem, pokud můžu věřit tomu člověku, který se ozval na mém čísle. Ale můžu mu věřit? Čemu teď můžu věřit? Tak nějak mi připadá, že za posledních pár (dost hektických) hodin jsem ve zkratce zažil to, co Bertrám zažíval denně. Možná by mi teď poradil. Ale nejspíš by se cynicky usmál a pronesl: "Pár menších detailů, no..." Po těchto dost nesouvislých úvahách jsem vstal a vyrazil směrem k pizzerii. Počkám, kdo se tam objeví, nebude vědět, že to jsem já, a tak můžu vždycky zdrhnout...

... (20.05.2007 14:40)

Sofie se posadila do trávy. Uvědomila si ticho, které ji obklopovalo, žádné tramvaje, žádná auta, žádná letadla... Bylo to docela fajn, po tak dlouhé době vypadnout z města. Teď byla fakt ráda, že ji průvodčí vyhodil na malé zastávce mezi poli, neznámo kde. Seděla na kopci pod stromy a dívala se na tenkou linku železnice, která se rýsovala v zeleném obilí. Předpokládala, že když se dostane výš, bude mít větší rozhled a najde nějaký záchytný bod. Hmm. Tak nic. Kolem jen lesy. Nad lesy modré nebe. Na nebi dravec. Asi káně... Dalo by se věštit z letu káněte? napadlo ji.

Pá (20.05.2007 14:44)

Pak ji taky napadlo, jestli už tu náhodou nebude mít signál. Zkontrolovala displej. Dost slabý. Má to zkusit? Bála se, že se jí mobil brzy vybije.

Bob Harris (24.05.2007 15:30)

"Tomu nerozumím. Co znamená, že ta místa, odkud volali, nejsou v databázi BTS?"
Martin Callaghan napůl poslouchal svého kolegu ve sluchátku a současně přemýšlel. Všechno se to moc komplikuje a je tu až příliš mnoho záhad najednou.
"No je to tak, prohledali jsme databázi BTS v ČR, Evropě a teď zkoušíme zbytek světa, jen pro jistotu."
Někde bude určitě chyba, říkal si. A na tu se určitě nepřijde do 5 minut, které zbývaly. Plán mu trochu nevycházel. Chtěl být na tu shůzku lépe připraven a teď se musí spolehnout jen na to málo co ví a na svou intuici.
"Dobře. Zkus teda zjistit víc. Když říkáš, že ty 2 stanice nelze identifikovat nikde na týhle podělaný planetě, tak to zřejmě bude chyba někde v systému, ne? Nemyslím, že by ten kluk volal z Marsu, aby zjistil, kde má telefon a pak za půl hodiny přiletěl jen tak na skleničku. A dej mi prosím vědět brzo. Děkuju."
Zavěsil, strčil telefon do kapsy a zamyšleně vešel do Pizzerie.

Pá (25.05.2007 12:03)

Tak jsem tu, no. Sedím a čekám. Prsonál už na mně blbě kouká. Si říkám,že je jim možná trochu divný, že nic nepiju ani nejím. A nikdo nikde. Říkal přece za půl hodiny, ne? Co že bych si přál? Já tu čekám na známého, za chvíli přijde, zatím si nic nedám, děkuji... Tak čekám ještě chvíli. Personál se tváří dost nasupeně, asi jim ještě nedošlo, že s sebou nemám ani vindru. Hm, ale neco bych si dal. Po další čtvrthodině už jsem dost naštvaný a personál je dost nervózní, tak teda asi půjdu... Číšníik si zakládá ruce v bok a já vyklízím pole. Sotva vypadnu ze dveří, zaujme mě jeden kolemjdoucí. Tu postavu a ten spěšný krok přece znám! Ani neví, jak rád ho zas vidím. Utíkám za ním: "Bertráme!" Muž se otáčí a s překvapeným pohledem si mě prohlíží. Ne, není to on, jen je mu strašně podobný. A partně také ví, s kým jsem si ho spletl. "Odkud znáš Bertráma?" ptá se.

... (13.06.2007 11:48)

Odkud může bráchu znát, když ani já jsem ho už pár let neviděl? Pozorně si toho kluka prohlíží, vypadá dost vyjeveně, asi zrovna vyskočil z tunelu, zdáse, že chce vzít nohy na ramena. Hezky se na něj usměje. Taky se usmál, asi už se nebojí. Jo, to je můj přirozený půvab, chechtá se Bertrámův brácha a říká si, že je docela bezva den.

Pá (13.06.2007 11:58)

Bertrám by se takhle nechechtal od ucha k uchu. Bertrám je celý takový smutný. "A odkud znáte Bertráma vy?" pokládám mu protiotázku. "Já?" ptá se ten muž a znovu se směje. Pak alespoň trochu zvážní: "Bertrám je můj bratr." stále se na mě pátravě dívá. "Už dlouho jsem s ním nemluvil. Jestli máš čas, pojď chvíli se mnou, řekneš mi, jak se má. Mimochodem, jedu za naším dalším bráchou. Do Říše divů. Na návštěvu." Poslední dobou už jsem si začal zvykat na spoustu podivností, takže mě Říše divů příliš navyvedla z míry. No a když jsme došli na nádraží, rozhodl jsem se, že se tam kouknu taky, neb jsem nevěděl, co lepšího dělat. Třeba cestou na něco přijdu, něco nového vyzvím, doufal jsem tajně.

Bob Harris (29.06.2007 22:04)

Že by si spletl místo? Do telefonu uvedl pizzerii na rohu a jiná tady v okolí nebyla. Sedí tu už dobrou půlhodinu a nikdo sem zatím nevešel. Rád by si dal ještě pivo, ale chtěl mít jasnou hlavu. Už od začátku se mu na tomhle případu něco nezdálo. A teď ta záhada s volajícími, u kterých nikdo neví, odkud volali. Nemohl se zbavit pocitu, že za tím vším je něco, na co sám nedokáže přijít. Někdo ví víc než on, tím si byl skoro jist. Myslel si, že by to mohl být ten kluk. A pokud se s ním nesetká, může začít od začátku. Od té mrtvoly. S jistotou věděl, že tam už nic nového neobjeví. Nezbývalo tedy, než dál čekat. Tupě hleděl na vstupní dveře. Jeden muž vychází ven. Na zlomek vteřiny zahlédl jeho obličej. Odkud jenom tu tvář zná. Pak mu to došlo. Patřila tomu, kterého našli před pár hodinami mrtvého v kině. Než se vzpamatoval, byl pryč. Rychle vyběhl ven, ale toho muže už nikde neviděl.

Pá (30.06.2007 16:26)

Sofie se vydala zpět po cestičce, kterou přišla. Vrátí se zpět ke kolejím a pak vyrazí některým směrem. Hodí si korunou.
Najednou něco zaslechla. Otočila se a mírně znejistěla. Z kopce dolů s za ní hnali dva psi. Krásní velcí hnědí psi, kdyby byli na vodítku, určitě by je dlouze obdivovala, ale vzhledem k tomu, že se rychle přibližovali, začala se shánět po stromě, na který by mohla vylézt. Kolem samozřejmě jen samé houští. Tak co teď?
Psi byli mladí, ještě nevycválaní a zřejmě měli velkou radost, že zrovna někoho objevili. Doběhli k Sofii, která stála jako přimrazená a začali ji obíhat kolem dokola. Vyjadřovali tím své nadšení, že jí vidí. Sofie si zhluoka oddychla, nezdáli se být nebezpeční.
V tu chvíli se však z křoví o pár metrů dál vyřítilo cosi ještě divočeji vypadajícího. Byl to zarostlý muž v dlouhém vlajícím úboru, který vykulil oči a bez jakékoli souvislosti zařval: "Sako!"
Blázen, řekla si Sofie a přemýtala, kudy bude utíkat pryč.
"Pako!" zařval muž znovu.
Šílený básník, proběhlo Sofii hlavou.
"K noze!"
Sofii došlo, že jde pravděpodobně o majitele psů, kteří po těchto trhaných výkřicích zanechali nadšeného kroužení kolem ní, přiběhli k onomu muži a posadili se k jeho nohám.
"Omlouvám se, slečno. Většinou tu nikoho nikdy nepotkáme, takže jsem je pustil a oni vás takhle polekali."
Chtěl je uvázat na provaz, ale Sofie ho poprosila, ať je nechá volně běhat. Psi běželi první a oni sestupovali za nimi z kopce.

Pá (05.07.2007 18:55)

(dobře, Sofie mohla buď přemítat, nebo přemýšlet. Nebo něco mezi tím :)

Bob Harris (08.07.2007 02:04)

Martin Callaghan se vrátil ke svému stolu. Možná by to měl celé zabalit a říci svému šéfovi, že končí. Když naposledy volal domů své ženě, cítil se mizerně. Hlavně vůči ní. Zase jako vždycky. Jeho monolog a ticho na druhém konci. Co vlastně čekal, že mu řekne? Jen další důvody, že se zdrží, že tu musí zůstat, než vyřeší, nebo se alespoň trochu posune v tomhle případu. Chápala to a na nic se ho neptala. Byla trpělivá. Za to ji miloval. Neví, jak dlouho to celé může trvat a kdy se objeví doma. Nakonec mu řekla, ať si z toho, kdy přijde, nedělá těžkou hlavu a soustředí se na svou práci. O ně se bát nemusí. Budou na něj čekat. A ať na sebe dává pozor. Poděkoval jí a zavěsil. Nemusel jí opakovat, jak ji miluje. Věděla to. Teď na to znovu myslel. Ze zamyšlení ho probral nějaký člověk, který právě vešel. Zdá se mu to nebo je to on? Ten muž se vrátil a bylo vidět, že tu něco zapomněl. Martin Callaghan na nic nečekal a běžel k němu. „Promiňte, ale mohl bych s vámi na okamžik mluvit? Můžu vás pozvat třeba na skleničku?” Když u něj stál takhle zblízka, poznal, že je velmi podobný tomu muži z kina. Ta podoba nemohla být náhodná. Muž se ale netvářil, že má náladu se s někým vybavovat. „Nezlobte se, ale já vás neznám a před pár hodinami mi umřel bratr. Někdo ho odpráskl, víte? Nějakej bastard. Takže mě laskavě nechte na pokoji.” Martin odpověděl nejstručněji, jak to uměl. „Před pár hodinami mě zavolali, abych toho bartarda, co to udělal, našel. Inspektor Martin Callaghan”, ukázal svůj odznak. „Bude to znít divně pane, ale jste zřejmě jediný, kdo mi v této chvíli může pomoct se v tom všem trochu vyznat. Dlouho vás nezdržím. 5 minut? Prosím, pojďte si na chvíli někam sednout”. Muž zaváhal, ale nevypadal na to, že chce odejít. „Dobře teda, něco si s váma dám.”
Když se posadili a číšník před ně postavil dvě skleničky Bush Mills, oba se společně napili. Po chvíli mlčení muž sám začal. „Asi bych se vám měl nejdřív představit, i když jste už možná poznal, kdo jsem. Jmenuju se Petr Bertrám, jsem bratr toho muže z kina. Pracuji tady vedle v Technické knihovně, v archivu. Volal mi někdo od vás. Brácha měl prý u sebe moje číslo. Takhle jsem se to dověděl. Když mi řekli, kde ho našli, hned mi bylo jasný, že s tím nějak souvisí ten tunel. Brácha nemluvil poslední dobou o ničem jiným, než o těch jeho fantasmagoriích, jak to jinak nazvat? O nějakých časových přesunech nebo co, on tomu nějak přesně říkal, ale nešlo o nějaký cestování v čase a všechny tyhle nesmysly, ale trochu se to tomu podobalo. Moc jsem to nechápal a nikdy mě to příliš nezajímalo. Vždycky s tím ale spojoval ten tunel. Chodil za mnou často do archivu, když potřeboval najít nějaký technický informace nebo detaily v literatuře, která s tím souvisela. Nikdy jsem to nebral vážně a v duchu ho považoval za blázna. Ale když pak skončil s dírou v hlavě, možná tak úplně blázen nebyl, nemyslíte?” Muž se znovu napil whiskey, kterou měl před sebou. „Víte, my jsme celkem tři bratři. Já jsem nejmladší a můj mrtvej brácha byl nejstarší. Když jsme se naposled všichni tři sešli, bylo to u mě v knihovně, řekli mi ti dva, že v tom jsou oba až po uši a že už není cesty zpět. Že přišli na to, jak ten tunel funguje. A že to může mít dopad na celou moderní vědu. Nevím, jestli mluvili úplně z cesty. Nechtěl jsem s tím mít nic společnýho a na nic se moc nevyptával.” Jak to řekl, Betrámovi najednou došlo, na co se ho chtěl detektiv právě zeptat. „Myslíte, že něco hrozí i mýmu druhýmu bráchovi?” Jako by si tou otázkou současně i odpověděl.

Pá (09.07.2007 19:09)

"A jak se teda vlastně jmenuje Bertrám?" zeptal jsem se Radovana Bertráma, který, posilněn několika hlty z placatice, jal se mi vyprávět o době, kdy se starším bratrem společně prozkoumávali tunel. "Pak jsme se jednou ztratili a už jsme se nenašli," vyprávěl a vykláněl se z okénka jedoucího vlak.
"Znáš ten vtip, jak se jeden vyklání z okna jedoucího vlaku a druhej mu povídá:... Na co že ses mě to ptal?"
"Jak se jmenuje Bertrám křestním jménem?"
Asi jsem ho přivedl do rozpaků. Podruhé jsem ho viděl zcela zvážnět a hluboce přemýšlet. Dokonce zalezl dovnitř a sedl si proti mně na lavici. Nejistě se na mě díval. Pak se stejně nejistě pousmál: "Víš, že ti ani nevím. Vždycky jsme mu říkali Bertráme..."
Kroutil jsem hlavou. Radovan sice nadšeně a rád vyprávěl, ale všechno bylo tak trochu nesouvislé a zmatené. Jsou tedy čtyři bratři. Bertrám, Radovan, Hubert a Petr. O čtvrtém bratru se Radovan dozvěděl zcela náhodou. Chce ho najít, protože nemůže najít Petra ani Bertráma.
"A jak víš, že Huberta najdeš v Říši divů?"
"Vím to od Dexmy."
"Ty jsi mluvil s Dexmou?"
"No jo, jo, mluvil."
Už se zase usmíval, ale odvrátil pohled.
"Vážně?! A co ti řekl?"
"No, víš," Protahoval to, jak se dalo. "Já byl tenkrát trochu opilý," tentokrát stočil pohled za malou blondýnkou, která právě nastoupila. "Vlastně jsem byl úplně na moll, já totiž v té době strašně pil, víš, už jsem ani nedoufal, už to prostě nešlo, tak jsem si řek, že se aspoň upiju a bude to. Vždyť já už nikoho neměl..."
Pokusil jsem se tok jeho myšlenek obrátit o stupeň jinam.
"A Dexma ti řekl, kde bratry najdeš."
"Nó, asi jó..."
Obrátil jsem oči vsloup.
"Ale tím Hubertem jsem si docela jistý," usmál se vítězně.
S Radovanem se člověk těžko domluví. Ale pokud opravdu dorazíme do Říše divů, tak na tuhle cestu dlouho nezapomenu. Alespoň si rozšířím rejstřík vtipů.

Bob Harris (22.07.2007 20:40)

„Neviděli jsme se už?”, zeptal se jí najednou ten vousáč. „Mám pocit, jako bych vás odněkud znal, ale nemůžu si vybavit odkud. Možná jsem vás viděl na fotce. Nebo to byl nějaký film?” Na chvíli se zamyslel. „A jak jste se sem vůbec dostala. Promiňte, že se vás tak vyptávám, ale není tak jednoduché se do těchto míst dostat.” Sofie byla z toho výslechu překvapená a vystrašená zároveň. Má mu říct o tom tunelu? Nepřipadal jí nebezpečný a z jeho výrazu měla pocit, že odpověď už zná. Všechno mu to řekla a nemýlila se. Vůbec ho její historka nepřekvapila. „A myslíte si, že ten zabitý člověk nějak souvisí s tunelem?” To ji zase zkouší nebo co si o tom má myslet? „Hloupá otázka, že?”, pokračoval. „Možná vám to celé ještě úplně nedošlo, ale všichni, co objevili záhadu toho tunelu, jsou od té chvíle v nebezpečí.” Tohle si předtím neuvědomila. Přece jen zatím neměla moc času si v hlavě srovnat všechny myšlenky. Bylo toho nějak moc, co se za posledních pár hodin odehrálo. „A jak jste se sem dostal vy?”, otočila. „Možná bychom se ale měli představit. Sofie”, podávala mu ruku. „Bertrám. Radek Bertrám. Ale říkejte mi Radku.”

Pá (23.07.2007 20:26)

"Na Madexe si dávej pozor," radil mi Radovan. Popisoval mi tu další záhadnou postavu, která byla spojená s tunelem, natolik dopodrobna, že jsem získal dojem, že jeho vzhled znám naprosto přesně. Možná to bylo tím, že při jeho vyprávění jsem si všiml muže středních let, který se na nás už delší dobu chvílemi díval (pokud zaslechl něco z toho, o čem jsme se bavili, ani bych se nedivil, kdyby nás považoval za pěkné blázny), a který by tomu popisu celkem odpovídal. Alespoň mám jakouž takouž představu, na koho že si to mám dávat pozor.
"Madex asi není úplnej cvok," pokračoval Radovan. "Jenom nechce, aby mu lidi lezli do tunelu. My jsme se s Bertrámem taky vždycky snažili, aby nás v knihovně nikdo neviděl, jak tam skáčeme, to by byl tunel plný ztracených lidí...á, průvodčí, máš lístky?" otočil se ke mně. "Lístky? Tys je nekoupil?" "Já? Že bych zapomněl?" kroutil hlavou a jal se prohledávat své kapsy.
Muž, který nás předtím pozoroval opustil své místo a vydal se na WC, takže my dva s Radovanem už se k němu asi nenacpeme. Nezbyde nám, než chvíli zdržovat, načež nás průvodčí bez milosti na příští zastávce vyhodí z vlaku. "Ale Františku..." hlesne zklamaný Radovan.
"Nejsem František," dostane se mu suché odpovědi.
Z druhého vagonu vyskakují muži v maskáčovině s podivnými zbraněmi v rukou.
"Pejntbólisté", odhadne Radovan. Vyrážejí v houfu do lesa, vlak odjíždí a Radovan za nimi volá: "Mejk lav, not vór!"
Rozhlížím se kolem. Zdá se, že jsme obklopeni jen poli a lesy. To, co mi ale vyrazí dech, je návěstí na vlakové stanici. Původní sloupaný název překryl jiný, neuměle napsaný výrazně oranžovou barvou - "ŘÍŠE DIVŮ".
"Tak jsme tu správně!" směje se Radovan a vyráží po vyšlapané stezce do pole.

Bob Harris (23.07.2007 21:36)

Dlouho šli mlčky vedle sebe. Oba přemýšleli o tom, co mu ten druhý právě řekl. Bertrám měl ale v hlavě jen jedinou myšlenku. Už se o tom kdysi s bratrem bavili. Jedním z jejich úkolů bylo najít někoho, komu celou záhadu jednou předají, aby neodešla s nimi. Možná, že teď je ta pravá chvíle. Musí ty dva dostat dohromady. Takhle by se taky nikdy nemuseli najít. A jak budou všichni spolu, řekne jim vše, co ví. Vytrhl ji z jejího zamyšlení. "Bohužel, musím se teď rozloučit", řekl. "Mám ještě nějakou práci. Když půjdete pořád po téhle cestě, nemůžete zabloudit. Doufám, že se s vámi ještě uvidím. Takže zatím a buďte opatrná." "Ale chtěla jsem se vás ještě zeptat, jestli nevíte víc o tom tunelu a vůbec, kde to jsme?" Bertrám se usmál. "Všechno se včas dovíte. Jen běžte pořád po této cestě." Zamával jí a vydal se nazpět směrem k lesu.

Pá (23.07.2007 22:19)

Sofie tedy šla. Nevěděla proč, ale od první chvíle tomu muži věřila.
Asi po hodině chůze se dostala k úpatí kopce, na kterém objevila indiánské týpí. O kus dál byla ohrada a v ní polehávalo stádo asi třiceti ovcí. Co nejtiššeji se přibližovala. "Jak jste se sem dostala?" ozvalo se za ní. Otočila se a uviděla malého chlapce s velkým melounem v rukách. "Poslal mě sem Radek Bertrám," řekla Sofie. Chlapec zřejmě nevěděl o koho jde. "Měl dva psy," upřesnila. Zdálo se, že chlapec uý ví. V tu chvíli se na vrcholku kopce objevil další muž. "Huberté!" rozběhl se k němu ten chlapec: "Ten, který žije v lesích nám sem někoho posílá!"
A tak se Sofie setkala s Hubertem a dalšími lidmi, kteří žili na Melounové farmě. Nějaký čas jim pomáhala pást ovce a pěstovat melouny.
A čas jakoby tam utíkal zároveň rychle, ale i nekonečně dlouho.

... (27.07.2007 19:26)

Martin Callaghan s Petrem Bertrámem se probírali hromadou knih, které si kdysi dávno půjčovali Bertrám s Radovanem. Martin doufal, že by mohl přijít na něco nového. Staré řecké báje a pověsti, Myšlení přírodních národů, Aristoteles... Většinu toho vůbec nikdy nečetl. Popravdě, ani teď se mu do toho nijask zvlášť nechtělo.
"A co si půjčovali jako poslední?" zeptal se Petra. Ten mu podal Bibli a dál listoval Sofiiným světem.
Martinovi začal zvonit mobil. Šéf.
"Martine, je mi líto, že po tobě stále něco chci, ale mohl bys se stavit v městské knihovně? Zas nějakej problém. Prý všichni ti lidi, co demontovali ten tunel někam zmizeli či co..."
"Asi to zabalili, no. Šéfe, je pátek večer..."
"Právě, že to nezabalili..."

Pá (27.07.2007 19:27)

Martin Callaghan vešel do haly. "Tak co je?" zeptal se napůl žertem a napůl už naštvaně. Přivedli mu roztřeseného mladíka: "No, pomáhal jsem s tou demolicí, skočil jsem si ven...na cigárko, víte... no a když jsem se vrátil, nikdo z těch lidí už tu nebyl... jenom to náředí a ty mašiny..."
"A knihy." doplnil detektiv ironicky.
Víc se toho už nedozvěděl. Poslal je domů a osaměl. Díval se do prázdna a přemýšlel, jestli taky nejít domů. Co tady? Tady jsou jen knihy.
Ale najednou začal mít pocit, že to nemusí být tak úplně pravda. Něco se mu nelíbilo, nebyl ve své kůži. rozhlížel se kolem.
"Je tu někdo?!" zavolal.
Asi ne.

Bob Harris (21.08.2007 04:51)

Něco před chvílí opravdu zaslechl. A teď měl pocit, že to slyší znovu. Ten zvuk se stále přibližoval. Nevěděl odkud, ale jak postupně sílil, připadal mu povědomý. Jakoby přicházel odněkud zezdola. Lehl si vedle té hromady knih a přilepil ucho k podlaze. Dunivý zvuk někde pod ním se začal měnil v pískání. A pak ji uviděl. Ležela jen pár metrů před ním. Čtvercová dlaždice, která se dala odklopit. Dříve si jí nevšiml. Možná proto, že se tu všude válelo tolik knížek. Odklopil ji a zdálo se, že právě vyluštil tu záhadu o zmizelých dělnících. Šachta pod ním byla osvětlena. Odhadoval, že je aspoň sto metrů hluboká. Nikoho v ní ale neviděl.
---
Přiklopil za sebou víko a začal pomalu sestupovat. Nebylo to tak náročné, jak si zpočátku myslel. Do šachty zabudované ocelové schody ve tvaru U byly dost široké, aby se po nich mohl bezpečně pohybovat i starší člověk.
Když byl asi v polovině cesty, světlo zhaslo. Zastavil se a znejistěl. Nahoře někdo otevřel poklop a něco hodil dolů. Pokoušel se tomu vyhnout, ale v té tmě špatně odhadl vzdálenost letícího předmětu a dostal zásah do hlavy. Při pádu cítil, jak naráží do žebříku a osvětlení. Na chvíli ztratil vědomí. Když dopadl, hned si nemohl uvědomit, kde to vlastně je. Před sebou uslyšel kroky. Snažil se rychle vstát, ale nešlo to. Udělalo se mu nevolno a znovu omdlel.
---
Probudil ho až zvuk jedoucího vlaku a hlas, který oznamoval: "...Příští stanice Celetná. Přestup na linku K."

INTERMEZZO (21.08.2007 19:26)

Jede si takhle Dexma na lince K a vede takový vnitřní monolog. Je mírně nesvůj a rozmrzelý.
Už mě to nějak nebaví, jezdit dokola sem a tam. Měl jsem vymyslet něco lepšího. Takhle bych tu mohl jezdit do alelújá... Taky už se mi chce docela na záchod...
Rád by už šel, ale má takový provinilý pocit.
Co kdyby se sem doopravdy dostal?
Co bych mu tak řekl?
Nebo jinak: Na co by ses mě ptal?
Na Bertráma?
Bertrám kdysi v tunelu ztratil své mladší bratry, vlastně mu tam spadli, když je měl hlídat. Od té doby je hledal. Později se k němu přidal mladší Radovan, který doufal, že v tunelu objeví odpovědi na nějaké otázky, které se mu honily hlavou. Pak se tu oba ztratili... Kdo vás má taky furt lovit? Už to nějak nestíhám...
Co vzkázat Bertrámovi, že?
Možná, že záleží na tom, jak se na věci díváš... Buď můžeš vidět jeden tunel se spoustou paralelních světů, nebo jeden svět se spoustou tunelů. vyber si, kterým půjdeš...
Mimochodem, víš co znamená moje jméno? Deus ex machina. Mám to totiž všechno rozseknout. Mám tě poslat...hledat jeden román. Román, který někdo nečte...promiň, vlastně se to jmenuje Román, který nikdo nečte.
Teď by ses asi zeptal, jestli to můžeš číst, když je to román, který nikdo nečte. A já bych moudře pokrčil rameny...
Dexma byl spokojený. Teď by to měl všechno sepsat a zanechat někde vzkaz. Ale najednou si všiml, že na to asi nebude čas.
Callaghan! No tak ten mi tu ještě chyběl!
A Dexma zmizel...

Pá (21.08.2007 19:41)

"No tak už polez dolů!" volal jsem do koruny stromu, kde se skrýval Radovan. Zdálo se, že vyhládlý stejně jako já po několikadenním bloudění ve zdejších lesích, nebude mít sílu vyšplhat na tak vysoký strom. I stalo se ve chvíli, kdy zahlédl dva psi, kteří si to mířili přímo k nám.
"Vždyť vidíš, že nic nedělají!" přemlouval jsem ho, stejně tak i zarostlý muž v prapodivném hábitu. "Klidně slezte, oni vás jen očichají!"
"Já vím! Slezu, oni mě očichají, zakousnou a sežerou!" trval na svém Radovan.
Vousatý muž si ho chvíli prohlížel: "Nejste vy náhodou Bertrám?"
Ta otázka Radovana zaujala: "Jsem," odpověděl.
"Tak klidně slezte, oni Bertrámy nežerou, mám to vyzkoušené..."
"Fakt Bertrámy nežerou?" ptal se nejistě Radovan.
O chvíli později už lezl dolů. A já si mezitím prohlížel toho vousatého muže. "Nejste Hubert?" zeptal jsem se.
"Hubert je můj bratr," odpověděl. "Jestli ho hledáte, zavedu vás k jeho domovu, ale budete na něj muset pár dní počkat; je s jednou dívkou, se Sofií, na cestě k tunelu..."
Otočil se k očuchávanému Radovanovi a podával mu ruku.
A já v tu chvíli doufal, že jsem jen špatně slyšel...

Bob Harris (03.09.2007 14:37)

Jakoby se oba dívali do zrcadla, zírali teď na sebe Radovan s Radkem a hlavami jim šla jedna a tatáž myšlenka: „Tu tvář odněkud znám. Už vím, kde jsem ji naposledy viděl. Ráno v zrcadle! Dvojník!?”
„Neviděli jsme se?”, pronesl ten vousáč. „No jste mi nějak významně podobnej”, odpověděl Radovan.
Pak se vzájemně představili a chvíli jim to trvalo, ale nakonec si uvědomili, že to není jen shoda jmen, objali se byl čas to shledání pořádně zapít. Pomalu odcházeli a já je nechal jít napřed.
Sedl jsem si pod strom a myslel na Sofii a na to, co nás všechny ještě čeká.

-----

Vypotácel se ze soupravy a zůstal stát na okraji nástupiště. V hlavě mu hučelo. Nic si nepamatoval, jen ten náraz a před tím, jak uhýbal něčemu velkému. Tomu muži do tváře neviděl. Jak se dostal do vlaku byla pro něj v tuto chvíli otázka za jeden milion korun. Jednodušší bylo, kam dál. Ten hlas z vlaku...
Mohl teď jít jen jedním směrem. Po šipkách s nápisem „K”.

Pá (05.09.2007 13:51)

Najednou mu začal zvonit mobil. Opět šéf. "Martine, promiň, teď mi volali ti lidi, co zmizeli z knihovny, prý jsou někde na paintballu či co, prý nevědí, jak je to možný... Jak je to možný! Já jim dám, jak je to možný! Všichni dostanou padáka! Nebo je dám zavřít až zčernají!..." Šéf byl prostě mírně rozzuřen. Když si dostatečně zařval, pokračoval, jako by se nic nedělo: "Takže dnes už doopravdy můžeš jít domů. Asi už toho máš taky dost,viď? Já si dám o víkendu pohov, jinak mi z toho všeho už asi šibne...A víš, co je zajímavý? Že se zatím vůbec nikdo neshání po té holce a jejím údajně zmizelém příteli..."
To bylo fakt divné, ale Martin Callaghan o tom neměl čas popřemýšlet. Zaslechl totiž někde poblíž nebezpečné cvaknutí.

... (06.09.2007 11:51)

Pak už to šlo ráz na ráz. Výstřel, úskok, bláznivý běh chodbou, náraz a další úprk ... Už dlouho mu srdce tak nebušilo. Cítil se opavdu bezmocně, stále ještě nevěděl, kdo útočník je, ani ho nezahlédl. Co se to s ním jen děje? Nohy těžknou, hlava se motá.
Stačil ještě doběhnout na liduprázdné nástupiště linky K, viděl odjíždějící vlakovou soupravu a pak mu podklesla kolena a on se skácel na studenou podlahu.

Pá (06.09.2007 11:57)

Kdosi mu položil ruku na čelo. Je ti dobře?
Pootevřel oči a uviděl tvář prošedivělého muže s modrýma očima. Usmíval se a jemu bylo moc dobře.
"Je ti dobře?" uslyšel znovu a konečně se úplně probudil.
Byla to jeho žena, překvapeně se na něj dívala, asi křičel ze spaní.
Odpověděl, že ano, ona se usmála, otočila se na druhý bok a za chvilku usnula.
Ležel na zádech vedle ní, poslouchal její oddychování a kapky dopadající na sklo okna. Venku pršelo a on se cítil dobře. Byl klidný. Zase jednou po dlouhé době. Ale usnoutuž nemohl.

Pá (30.09.2007 20:06)

Tak se mi zdá, že se Bob Harris ztratil v tunelu! Chvilku budu pokračovat opět já, než ho najdu. Prosím o trpělivost, laskavý čtenáři.

Sofie padala tunelem. Do poslední chvíle si nebyla jistá, jestli se chce vůbec vrátit. A proč jsme se sem tak dlouho trmáceli, Sofie,? zeptal se jí Hubert, když přišli k ústí starého železničního tunelu. Hubert byl fajn. Sice mluvil málo, ale když už něco řekl, stálo to za to.
Sofie si cestou pobrukovala, písničku, kterou kdysi dávno někde slyšela, už si pamatovala jen refrén. „Cesty samej kámen a začíná lít, to je ten jedinej ráj, kde můžem žít…” Hubert rád poslouchal jak lidé zpívají. „To je pěkné,” poznamenal asi za půl hodiny. „Asi to tak je… A je na nás, jestli to přijmeme, a taky co z toho ráje uděláme…” Šel dál zamyšlen. Skoro celý den nepromluvil. Slabě poprchávalo.
„Sofie, až budeš v tunelu, dostaneš se do proudu. Nech se nést, to je asi to nejrozumnější, co můžeš udělat, pokud se v něm vůbec nevyznáš. Já ti nemůžu poradit, protože nevím, kam patříš. Ale ty to víš a poznáš, kudy vede tvoje cesta. Až se ti bude zdát, že už víš kam, tak jdi…”
To byly veškeré instrukce, které Sofie dostala. A tak vstoupila do tunelu a plynula …

Hubert se chtěl vydat na zpáteční cestu, když v tom si všiml, jak se k němu se svahu řítí tři postavy a dva psi. Radovan se celkem rychle spřátelil se Sakem a Pakem a hnal s nimi úplně vpředu a výskal radostí jako malé dítě. Kotrmelce naštěstí nedělal.. Posilněn jablečným moštem, kterým se s Radkem cestou napájeli, zdál se jako nabitý energií. Nepil už třetí den a zdál ještě bláznivější a šťastný. Asi sem k nim fakt patřil.
V těsném závěsu za Sakem, Pakem a Radovanem utíkal Radek, který už z dálky volal na Huberta: „Je tu ještě Sofié?! Tady je její klúk, ten, kterého hlédá!!”
Hubert chvíli zaraženě stál a pak zabručel: „To jsme tomu zase dali…”
A já jsem celou cestu vlál za nimi.
Seběhli jsme dolů. Sice bych rád ještě chvilinku zůstal, vydýchal se, pozdravil Huberta, ale Radek už mě táhl k železničnímu tunelu: „Musíš za ní, jinak ti zmizí!”
A tak zase padám.
Ještě slyším Radovana, jak za mnou volá: „Držíme ti palcééé…”

Teď kudy?, ptal se sám sebe Bob Harris. Dexma nám zmizel, Madex v patách, nezáviděníhodná situace. Ještěže nám Pá kryje záda. Teda alespoň doufám.
Najednou uslyšel žuchnutí. Že by ten, kterého hledá? Odkud se to ozvalo?

ještě rychle Pá (03.10.2007 09:21)

To žuchnutí jsem byla já. "Bobe Harrisi, jsi to ty?" Byl to on, a nikdo jiný, naštěstí. "Hele, já teď musím za Sofií, myslím, že jsem to trochu pokonila, musím jí to nějak vysvětlit." "Dobře, já se postarám o hlavního hrdinu..." "Sejdeme se u vedlejšího vchodu do knihovny, jo? Co nejdřív, fakt už není moc času..." A letěla jsem pá. Tak rychle, kde bych ji tak našla?

Bob Harris (04.11.2007 23:39)

A zase celkem normální den. Slunko, auta, lidi, knihy. A tunel v knihovně. A učitel filosofie na tramvajové zastávce. A pak ten balón nad řekou.
Stáli jsme se Sofií na nábřeží a dívali se na něj a na ty dvě postavy, které seděly pod ním. Občas kolem proplula výletní loď. V restauraci pod námi seděl chlápek a popíjel pivo...

---

Bylo toho najednou tolik, co si potřebovali říct, přesto dlouho mlčeli a užívali si to podzimní odpoledne.
Nemohli tam ale takhle stát věčně. Museli se vrátit ke knihovně a společně odhalit tu záhadu s tunelem.

Pá (06.11.2007 09:02)

Seděli jsme s Bobem Harrisem pod balonem a vznášeli se nad městem (čistě teoreticky ovšem, prakticky bychom asi zmrzli). Bezva den, a k tomu vidět ten svět takhle...
Koukali jsme na ty dvě postavy na nábřeží a na detektiva popíjejícího pivko ve venkovní restauraci. Je fakt, že nám me konci celkem pomohl, ale nebudu se už dlouho vykecávat. Prostě jsme byli zase tady. (krátké, ale výstižné)
Mluvila jsem se Sofií. V poslední době dost často. Ona zas v poslední době hodně přemýšlela. Když mi řekla, že bychom se měli snažit, abychom nepřispívali k tomu, aby byl svět ošklivý, ale snažit se přispět k tomu, aby byl o něco krásnější (třeba úsměvem), nestydím se přiznat, že jsem na ní zírala jak telátko na nová vrata. A pak mi došlo, že dál už o ní psát nemůžu.
A teď nám tedy oba zmizeli za rohem vysoké budovy. Možná, že šli zpátky do knihovny, možná našli ten poslední nám známý nápis.
"JSME TO MY, KDO JE TÁZÁN"

Já (06.11.2007 09:12)

Celkem normální den. Slunko, lidi, auta, knihy... Stojím u tunelu a čekám. Sofie si šla půjčit Naději s bukovými křídly, protože se jí líbí ten název. Najednou mi někdo zaklepe na rameno.
"Nazdar Bertráme! Rád tě vidím!" směju se.
Bertrám se taky směje: "Taky tě rád vidím!"
Je mi podezřelé, že se tak směje, protože jsem ho nikdy neviděl, že by se smál.
"Ty jsi už přišel na to, jak funguje tunel?" ptám se opatrně.
"Ne," odpovídá Bertrám a dál se usmívá.
"A myslíš, že jsme tady správně?"
"Myslím, že jo."
Chtěl jsem se ho taky zeptat, jestli má nějaké bráchy, ale nejednou se otevřely dvěře a do haly spolu se světlem nakoukl prošedivělý pán s krásnýma modrýma očima. Usmál se, když nás viděl a zase za sebou dveře zavřel.

Když jsme pak všichni tři z knihovny odcházeli, na dveřích už jsme nenašli vůbec NIC.

Pá (06.11.2007 09:14)

"Myslíš, že by to tak mohl napsat?" ptám se Boba Harrise.
Koukám dolů na řeku, právě se po ní přehnalo stádo bílých koní.
Přemýšlím, jak se odtud vlasně dostaneme zpátky na zem.

EPILOG (21.12.2007 20:39)

Pá sedí u počítače. Tak jsme z toho asi fakt udělali pěknou bramboračku, jak říká Bob Harris, říká si Pá. Pak si taky říká, co by tak asi napsala Sofie, Bertrám, nebo Bertrámovi bráchové... Nebo kdokoli jiný. Ještě chvíli váhá, ale pak dopíše ještě jednu větu.

Pá pá (21.12.2007 20:40)

A co by asi tak napsal odolný čtenář, který dočelt až sem?
:)

home