home

anonymní schůzka

Jméno Heslo

Text

obrázek podporovány jsou formáty: JPG, PNG a GIF
šířka obrázku se automaticky zmenší (zvětší) na: 500 pixelů
maxim. povolená velikost: 300KB
přiložit obrázek? (Zaškrtněte, pokud chcete přilořit obrázek)

Pan v Klobouku (07.05.2007 17:51)

..Prodírali jsme se mezi kopřivami a lopuchy klikatou stezkou prošlapanou od zvěře. Věděl jsem že pár kroků před námi by měl být starý sad. Už je to zatraceně dlouho co jsem tu byl naposled. Kolem se to změnilo. Připadal jsem si zas jak malej kluk na dobrodružné výpravě džunglí. Slunce se prodíralo lehkým oparem po dešti a kolem voněla hlína. Trhnutím jsem přinutil rezavou branku aby se pootevřela alespoň natolik abychom mohli prolézt do zahrady. Z kmenů starých třešní se odlupovaly šupinky kůry a ve vysoké trávě sem-tam prosvítaly žluto- bílé květy kopretin. Skrz koruny stromů procházely paprsky slunce a lechtaly mě pod nosem, zastavili jsme se a já věděl že tohle místo jsem ti prostě musel ukázat. Na malý okamžik jsem se uplně zachumlal do toho příjemnénho pocitu jako když se člověk uvelebí v hromadě měkkých polštářů..

Dívka s perlami ve vlasech (16.05.2007 06:48)

Nemohla jsem popadnout dech. Celou cestu jsem přemýšlela, kam mě ten člověk asi táhne, ale neměla odvahu se zeptat. A najednou jsme stáli a já oněměla úžasem. Ta nádhera! To ticho! Na malý okamžik jsem zatoužila svalit se do třpytivé trávy a nasávat do sebe tu atmosféru. Raději jsem ale se zavřenýma očima nastavila svůj obličej hřejivým paprskům slunce a zhluboka dýchala tu nádhernou čerstvou vůni přírody. Člověk by tu mohl na vše zapomenout. Na celý svět. Na všechny problémy a strasti všedního života. Najednou, jakoby nic z toho neexistovalo… Náhle jsem s trhnutím otevřela oči, jako bych se něčeho lekla. A ty jsi jen seděl opodál na kameni, usmíval se a pozorně mě sledoval...

home