12.-13.1. (sobota-neděle)
Tento víkend jsem společně s Klarisou vyrazil na Slovensko do oblasti Rovné poblíž Horné Márikové. Je to místo, které zaměstnává moji mysl v souvislosti s budoucností a způsobem mého života. Pro cestu do Horné Márikové jsme si vybrali pohodlný sobotní spoj, abychom nemuseli brzy vstávat a zároveň měli dost času na to, abychom se do osady dostali s dobrým náskokem před soumrakem. Čili autobusem ze Zvonařky v 8.45 do Trenčína, z Trenčína vlakem do Považskej Bystrice, a od tama autobusem do Pagaňova. Ačkoli se slovenský autobus rozbil několik kilometrů za Brnem a vlak z Trenčína měl zpoždění, podařilo se nám vystoupit v Márikové přesně podle jízdního řádu - ve 13.10 hodin (tedy za 4 a půl hodiny). Zjištění, že se tentokrát nebudeme muset bořit v závějích, bylo milé. I přesto jsem byl při stoupání do kopce s pytlem na zádech značně vyfluslý. Mému tělu ochably všechny svaly, nestíhal jsem s dechem a přepadla mě strašlivá chuť na kus chleba s máslem. Když jsem o své chuti řekl Klarise, dostal jsem tu nejstručnější a nejúžasnější odpověď na světě: "Mám obojí".
U vidlovitého stromu doleva přes potok! - dobré znamení, jsme blízko.
Nad malým shlukem roubenek nahoru a cestou pro trpasliky doprava. Za chvilku už s poza stromů vykukují první domky. Jeden z nich (ten, který má za oknem panenku Marii) patří Jelínkům.
Než se nám podařilo protáhnout komín, aby kamna čmoudila ven místo dovnitř, soumrak byl zde. Stihli jsme akorát zajít k prameni pro vodu a projít se mezi rozpadlýma domečkama. Některé z nich nevypadaly špatně, ale životem osada rozhodně nedýchala. Jedinou živou bytostí zde byla černá plesnivá kočička. A nějaká čerstvá stopa člověka? Možná lístek na dveřích jedné roubenky, informující zloděje, že už není co ukrást.
Jelikož se nám nepodařilo nahodit elektriku, svítili jsme jen svíčkou. Noc byla opravdu dlouhá!, taková, jakou ve městě neznáme. Četli jsme si rozprávky a čas od času přihodili polínko do kamen. To bylo ráno skvělé zjištění - že ačkoli nám bylo v noci chvílema dost horko, protopili jsme opravdu málo dřeva. Život v jedné světnici může být opravdu velice úsporný!
......
Hned z rána, co jsme vylezli před chaloupku a udělali dvě veselé fotografie, objevila se vedle na cestičce paní ve žluté bundě. Dali jsme se do řeči, mluvila česky. Povykládala nám během krátké chvíle spoustu zajímavostí, včetně jejího životního příběhu v kostce. Kdysi zde v osadě vyrůstala, pamatuje si živě na zdejší život . Osud ji zavál až do severních Čech, do Ústí nad Labem, kde zhruba před deseti lety odcházela do důchodu a kde žije dodnes (pracovala na hlavním nádraží!). Je to zvláštní, že se tu dnes ráno potkali tři severočeši :-) Paní nám stihla vytvořit hrubý obraz někdejšího života, přiblížila neveselé sousedské vztahy a milostné propletence, které byly (a jsou) zřejmě jednou z podstatných příčin odumírání života, rozpadu zdravé pospolitosti. ... Vrátila se sem až ke stáří, získala v dědictví spoustu zdejších pozemků, včetně pramene(-studánky) a cesty k němu. Byli jsme přítomni jejímu rozčílení a smutku, když zjistila, že jí soused (příbuzný) pokácel starou zdravou lípu... Moc mě mrzí, že jsem si na ní nevzal telefonní číslo, mohli bychom někdy zajít v Ústí nad Labem do kavárny. Během našeho rozhovoru jí zavolal syn z Londýna a ptal se jak se dělá zelňačka.
Ze vzpomínek paní ve žluté bundě:
pěstovaly se zde především brambory, čočka a pohanka, sušilo se ovoce, byly tu krávy, někde i ovce, na kozy tu byla zima. Zkoušela se i kukuřice, ale moc se jí nedařilo. Co se vypěstovalo, to se jedlo, z města se nosily akorát věci jako sůl. Cukr byl taky novinkou, protože se tu sladilo zdejším medem. Když měla něčí kráva mléko, všichni si k němu chodili. Pak se zase otelila jiná a chodilo se tam. Když šly krávy z pastvy, klekly si na přední nohy před studánku a pily .. a pily ....
Začínal docela hezký den, vyběhli jsme ještě na chvilku do lesa a pozorovali ve sněhu otisky všemožných stop. Zvířat tu musí být strašně moc! A ať mi nikdo netvrdí, že ty čerstvé stopy co jsem našel (a vyfotil) u potoka po cestě zpátky, nepatří medvědovi.
.. Klarisa si našla svoje oblíbené dřevíčko. Musel jsem jí s ním vyfotit .. :-)
... stylyzovaná fotografie staro-novousedlíka :-)
Rozloučení s roubenkou Jelínků. Necháváme zde opět samotnou panenku Marii, hledící do krajiny a směrem ke slunci.
..tohle jsou podle mě ty medvědí stopy ..
15.-18.1. (pracovní dny)
Hned na začátku týdne se mi podařilo při skenování zlomit sochu Michala Gabriela. Zatracenej dřevěnej paňák, už od samého začátku jsem s ním měl problémy. Gabriel první den zuřil a mimochodem mě informoval o ceně sochy(600000 Kč), do druhého dne trochu vychladl a večer jsme se stihli pobavit o venkovském životě a našem vztahu k přírodě. ... Ochutnal jsem se sbormistryní Dáškou Briškárovou její oblíbené Martini a o dva dny později mi dala další lekci zpěvu. Polapil jsem fotku Danky Zajoncové v červeném výtahu jejího paneláku. ...
Sám sebe a svoji duši jsem tento týden nejintenzivněji pocítil dvakrát. Jednou po setmění na cestě z Tesca přes "Planýrku" do Černých polí, odkud bylo vidět město jako shluk neonově svítících bodů. Podruhé opět po setmění v pátečním autobuse na dálnici směrem na Prahu. Opět pouze přítomnost neonových světýlek v interiéru autobusu.
19.1. (sobota)
V sobotu jsem fotil dílnu pro základní školu při výstavě Mikoláše Alše na Pražském hradě. Program vymyslela a vedla Zdeňka Řezbová a já jsem se poprvé v životě něco se zájmem o Alšově díle dozvěděl. Kéž by takhle probíhaly přednášky na vysoké škole. Kolik hodin jsem proseděl v přednáškových místnostech a kolik jsem si z nich odnesl? Zřídkakdy toho bylo tolik, kolik jsem si prožil a zapamatoval ze dvou dopoledních hodin se skupinkou dvaceti dětí základní školy z Horních Počernic. .. Téma dílny bylo "Hrdinové" a na konci měli děti možnost vytvořit svůj krátký komiks s postavičkama současných a Alšových "hrdinů".
28.1. (pondělí)
Někdo mi nedávno vykládal, jak ho irituje, když si někdo fotí jídlo. Nevím už kdo mi to říkal, protože zapomínám. To zas irituje někoho jiného, že zapomínám. Tak jsem si vyfotil jídlo. Špenátovou pizzu s olivama a príma perník s ořechama, karobem, kokosem a meruňkovou marmeládou. Ještě jsem si mohl vyfotit pekáč pečených brambor, ale už jsem je jednou fotil. U panenky pravého oka se mi udělal takový červený flíček.