zpátky do moře

Když jsem se jednou vracel domů, všiml jsem si u popelnic před barákem čerstvých kapiček krve. Nepozastavil jsem se však nad tím příliš, a moje myšlenky odpluly jiným směrem. Navečeřel jsem se v klidu, pozhasínal světla a šel jsem brzy spát, protože jsem se za celý den hodně nachodil a byl jsem unavený. Moc rád usínám v teple, když jsem unavený.

Probudil jsem se až někdy uprostřed noci. Nepamatoval jsem si nic z těžkého černého snu, ze kterého jsem byl právě vyvržen. Jeho závojem byla ještě zakryta celá místnost. Odněkud z venku se ozývaly táhlé, slabé výkřiky nějaké ženy. Všechna okna na sídlišti byla černá, ulice prázdné. Dostal jsem strach. Stál jsem nehybně za záclonou. Bezvýsledně jsem hledal zdroj výkřiků. Něčeho jsem se bál, ale moje nečinnost mě sužovala mnohem víc.

Nabil jsem pistoli a v krátké chvíli jsem již stál oblečený přede dveřmi svého bytu, se zbraní v ruce. Plížil jsem se jako stín po schodech paneláku. Bál jsem se rozsvítit, nebo jen přivolat výtah, abych se neprozradil. Měl jsem však tušení, že bych mačkal spínač zbytečně. Nikde jsem neviděl - kromě měsíce - žádný zdroj světla, celé město je patrně bez proudu.

Za pár chvil jsem vykročil ze stínu domu. Pravidelné výkřiky neustávaly, již jsem byl přesvědčen, že to jde od popelnic. Nezastavoval jsem se a šel jsem s odjištěnou zbraní přímo k nim. Kontejner, ze kterého vycházely zvuky, byl pootevřený. Bál jsem se k němu přiblížit. Stál jsem před ním jako uhranutý, neschopný pohybu. Víko se odsunulo samo. Předemnou se objevil černý ženský obličej s divoce rudýma očima.

"Pojď dovnitř" - šel jsem. Rotsvítila červenou lampičku a začala mě zasvěcovat.
"Zapomeň na to, že jsou nějaký lidi. Všichni chcípli, už dávno. Jde tu o to, že ty jsi teď zablokovaný v nereálnu, měl bys s tím něco dělat, a já jsem strašně ráda, že se mi s tebou podařilo navázat kontakt, pomůžu ti.

"Dej mi ruce" - dal jsem jí je. Rozbodala mi je do krve jehlicema, pak do nich začala vtírat nějaké masti.
"Toto jsou extatika, takový hojivý zázračný masti, pomůžou tvému tělu odpoutat se od navyklých fyzických zákonů. Hele, tvůj mozek je už z části v mých rukou, to je dobře. Brzy ti bude fajn."
"Ale mě je fajn, cítím se vážně docela dobře. Není tu zima, ani to tu nesmrdí. Normálně bych si myslel, že to v popelnici strašně páchne, že bych to tu nevydržel."
"Nic se nezměnilo, jen tvoje vjemy se transformují. Vsadím se, že už se ti líbim. Podívej se mi do očí. Co vidíš?"
"Opravdu, jsi úžasná, jako bych tě i odněkud znal. Jsi mi strašně blízká. Chtěl bych tě obejmout, mohu?"
"Jistě, líbej mě, hlaď mě, nepřestávej, konečně jsme spolu."

Hladil jsem ji, líbal, tisknul ji k sobě a byl jsem bez sebe blahem. Stěny kontejneru zmizely, vzduch nasáknul fialkovou vůní. Její tělo se rozpínalo do vesmíru, až jsem jí ztratil někde ve hvězdách. Ještě chvíli jsem cítil její polibky, ... pak jsem už jen letěl prostorem. Tohle není naše galaxie, proběhlo mi hlavou. Trošku mi byla zima, a hlavně jsem měl obavy, že poletím hodně dlouho a že se asi zcvoknu, že se z toho poseru, protože takhle úplně sám uprostřed hvězd, to je fakt na hovno. Navíc jsem se cítil nesmrtelný, což mi bralo poslední naději uniknout z té nepříjemné situace. Ty vole, já si nic nepamatuju! Já nic nevim. Já nevim vodkaď letim, nevim co bylo před minutou. Já nevim jestli letím roky, nebo jenom hodinu.

zpátky do moře